Prvovýstup na K2

Časopisová obálka z r. 1954 - mýtus národních hrdinů je založen


Publikace o úspěšném prvovýstupu - Ardito Desio, K2 - zweiter Berg der Erde, Nymphenburger Verlagshandlung 1956


Pohlednice s podpisem jednoho z prvovýstupců z roku 1954


Národní hrdinové na společné pohlednici


Walter Bonatti v době svých himálajských podniků


VeriteK2 - druhá verze příběhu


Bonattiho autobiografie; v češtině Snow Press, 2004

O výstup na Čchokori se Italové pokoušeli vícekrát, první významné úspěchy na této hoře dosáhla již průzkumná expedice, kterou vedl známý italský horolezec a polárník admirál Luigi d´Abruzzi v roce 1909. Po úspěšném italském prvovýstupu získala Čchokori další přízvisko „italská hora“. Jen málo však chybělo, aby italská hora nebyla italskou; na přelomu století u ní operovaly silné skupiny Rakušanů, Švýcarů i Angličanů. Teprve Abruzzi však dokázal zmapovat správný přístup a vyhodnotit nejvhodnější výstupové trasy. Těsně před začátkem druhé světové války se pod horou objevili Američané. A již jejich druhá výprava, kterou vedl drážďanský rodák Fritz Wiessner v roce 1939 málem přepsala dějiny himálajského horolezectví. Té totiž vrcholový úspěch unikl opravdu pouze o příslovečný vlásek. Smůlu měli Američané i při své třetí expedici v roce 1953. Na dlouho jejich postup zastavily klimatické podmínky a zdržení i nucený pobyt horolezců ve výškových táborech odčerpal mnoho sil, smůlou bylo i onemocnění výškovou nemocí jednoho z členů vrcholového týmu – expedice k vrcholu se změnila v pokus o záchrannou akci. Neúspěšnou záchrannou akci, neboť v jejím průběhu postiženého strhla lavina. A již o rok později přicházejí k hoře Italové, které vedl profesor geologie Ardito Desio.

Úspěch na K2
Desiova expedice nakovec slavila úspěch. Na vrcholu stanuli dva z jejích členů, kterými byli zkušení horští vůdci Lino Lacedelli a Achille Compagnoni, kteří se domů vrátili jako národní hrdinové. Ale ani v dějinách světového horolezectví není vše tak růžové, jak by se mohlo zdát. Po návratu expedice začal kolotoč vzájemného osočování, lží a soudních sporů. Již v první zprávě o expedici a později i knize o výstupu totiž Desio „upozadil“ fakta, která s hrdinstvím čestných mužů a kamarádstvím horolezců nešla zcela dohromady. Do obtížného postavení se tak dostal tehdy nejmladší účastník expedice, téměř neznámý horolezec Walter Bonatti, který nové národní hrdiny obvinil, že jej opustili v zóně smrti a zavinili i trvalé zmrzačení jednoho z pakistánských výškových nosičů. 

Otazníky nad expedicí
Den před úspěšným prvovýstupem měl Bonatti s nosičem Mahdím (mimochodem výškový nosič Mahdí patřil o rok dřív ke skupině, která se podílela na záchraně ochromeného Hermanna Buhla na Nanga Parbat) vynést z výškového tábora č. 8 kyslíkové lahve pro vrcholový tým Compagnoniho a Lacedelliho. Ti se nacházeli v táboře č. 9, který však byl z důvodů zřejmých v té chvíli pouze pozdějším úspěšným prvovýstupcům zbudován výrazně výš, než bylo původně plánováno. Zcela vyčerpaný výškový nosič proto nebyl schopen vystoupit do jeho bezpečí a společně s Bonattim tak byl nucen nouzově zabivakovat ve výšce 8 100m. Následkem náročného bivaku byly u vyčerpaného nosiče vážné omrzliny a Bonnatti s ním musel okamžitě sestoupit. Lahve s kyslíkem zanechali na místě plánovaného tábora a za značných potíží se oběma podařilo dosáhnout bezpečí nižších táborů. Vrcholová dvojice zatím vyzvedla kyslík a vystoupila na vrchol.
Bonnattiho tvrzení, že jej opustili v zóně smrti a zavinili tak zmrzačení výškového nosiče nejenom že ostatní účastníci expedice odmítli, ale naopak obvinili Bonattiho z pokusu o sabotáž výstupu užitím kyslíku, který byl určen pro vrcholové družstvo, protože podle nich hodlal mladý ambiciózní horolezec podniknout prvovýstup sám. V Desiově zprávě byl Bonnattiho bivak popsán jako okrajová záležitost a vážné omrzliny nosiče jako běžné riziko podnikání. Posunutí tábora bylo vysvětleno Compagnoninim a Lacedellim nebezpečím padajících séraků. Postiženému nosiči přiznala italská vláda důchod a odškodnění, a zdálo se, že kauza je vyřešena. Bonatti, který uskutečnil např. první výstup na Gasherbrum IV v roce 1958, se v horolezecké komunitě stal nepopulárním, a v roce 1965 se vzdal horolezectví. 

Trhliny v obraze hrdinů
Deset let po slavném výstupu, propukla kauza, o které se do té doby hovořilo výhradně v užší horolezecké komunitě, nanovo. Horolezecký publicista Nino Giglio zveřejnil sérii článků založených zejména na rozhovorech s Compagnonim, v nichž se tvrdilo, že Bonnatti používal kyslík určený vrcholovému týmu a opravdu sabotoval vrcholový útok s cílem vystoupit na horu sám.
Po tomto útoku však došlo k prvnímu, poněkud překvapivému obratu v celé kauze. Bonatti se dalšímu nařčení bránil soudně, a ve sporu zvítězil mj. proto, že byl schopen spolehlivě dokázat, že nemohl spotřebovávat kyslík, protože mu chyběla maska a další příslušenství, a naopak, že nedostatek kyslíku si vrcholové družstvo způsobilo samo, neboť s ním nakládalo více než nehospodárně. Zároveň poukázal na fakt, že sice opravdu chtěl dosáhnout vrcholu, ale chtěl jej dosáhnout bez kyslíku (!) a byl na to více než připraven, jak ostatně dokazuje i fakt, že přenocoval ve výšce 8 100m, a po obtížném bivaku měl dostatečnou kondici k dopravení postiženého Mahdího do nižšího tábora. 
A naopak, Bonatti prokázal, že jen posunutím tábora mu bylo, jako fyzicky nejzdatnějšímu účastníku celé expedice, znemožněn výstup na vrchol. Protože se však netajil tím, že na vrchol chce vystoupit bez kyslíku, bylo zřejmé, že by tak zcela zastínil úspěch zbývajících horolezců. Vyslovil tak před soudem domněnku, že právě to bylo pravým důvodem k posunutí tábora č. 9 do vyšší polohy.
První vážná trhlina ve verzi národních hrdinů tak byla na světě. 

Dvaapadesát let mlčení
Celou pravdu se pokusil Bonatti popsat i ve své autobiografii. I navzdory vítězství v soudním sporu s novinářem Giglioim však stále přetrvávaly pochybnosti, a zůstávaly dvě verze příběhu. Po dlouhých dvaapadesáti letech se však k celému případu poprvé vyjádřil i do té doby mlčící druhý člen vrcholového týmu Lino Lacedelli. Ve své knize publikované v roce 1996 plně potvrdil Bonattiho verzi a za lži svých druhů se omluvil.
Oficiálního uznání a omluvy v této věci se však Bonattimu dostalo až v roce 2008, kdy se k celé věci postavil čelem Club Alpino Italiano (CAI). Ten na základě všech dostupných pramenů, svědeckých výpovědí a důkazů sestavil zprávu nejenom očišťující Waltera Bonattiho, ale konstatující, že Lacedelli a Compagnoni skutečně opustili své druhy a vystavili je vážnému ohrožení na svazích druhé nejvyšší hory světa.
-tof-







Repro: archiv www.horolezeckaabeceda.cz

Tento článek připravený v rámci projektu Horské kalendárium byl poprvé publikován v r. 2009.