Pytel na Mittelegi

Vyrážíme. Má poznámka, že se bude jednat o zimní výstup, nějak zapadla v propadlišti. Cesta ubíhá celkem klidně až na hodinové zdržení na dálnici u Rokycan, kde byla nehoda. Polda vykládá své zážitky ze severního Vietnamu a jižní Číny, odkud se právě vrátil. Když je celá posádka vozu obšírně seznámena s průběhem expedice do všech detailů, přicházejí na řadu příběhy z Tater a různých dalších expedic.

Cesta ubíhá v pohodě a rychle i když chvilkami leje jako z konve. První drobný zádrhel je na hranicích Německa s Rakouskem Je zde drsná šťára na dálniční známky. Naštěstí je hlavní zátah v protisměru. Člověk by ani nevěřil, kolik pořádkumilovných občanů německé národnosti je zadrženo. V našem směru se to zdá dobré, ale přesto se sunu k prvnímu sjezdu z dálnice asi 30 km rychlostí v odstavném pruhu a neustále blikám na výjezd. Máme kliku - rakouská hlídka stojí sice na tomto sjezdu, ale má právě v práci dva Němce a nám nevěnuje žádnou pozornost. Pomalu a klidně odbočuji. Zhluboka si oddychujeme a pokračujeme přes centrum Bregenzu na švýcarské hranice. Nakupujeme dálniční známku a benzin, který je zde za poněkud nižší cenu než u nás.

Bez větších dopravních komplikací pokračujeme přes Luzern na Interlaken. Při přejezdu horského sedla nás potrápila hustá mlha, která nás donutila jet téměř krokem. Na spánek zastavujeme těsně před napojením na silnici co vede na Grimsel pass. Mám zde celkem klidné místečko, kde pravidelně spím. Po dvou plechovkách Gambrinusu uléháme ke spánku. Zítra máme jen asi 20 kiláků do cíle.

Jelikož máme ještě v termoskách teplý čaj z domova je snídaně velmi rychlá. Do Grindelvaldu na parkoviště přijíždíme před půl sedmou. Je zcela prázdné.Vzpomínáme s Poldou na dobu asi před 25 lety kdy ještě nebylo vyasfaltované my jsme zde měli několik dní postaveny stany, což nikomu v té době nevadilo, no a hlavně tu nebyl žádný automat na placení parkovného.

Rychle přebalujeme výstroj a potraviny. Redukuji množství oblečení a hlavně jídla na nezbytně nutné množství. Přesto se mi zdá bágl stále dost těžký. Co se dá dělat ,buď jsem z formy a nebo se tímhle začíná projevovat stáří. Na nádraží zakupujeme za nemalý obnos jízdenku na Eismeer s přestupem na Kl. Scheideggu. Zpáteční cesta je naplánována shora až z Jungfraujochu, kam doufáme dorazit zítra na poslední vlak který odjíždí v 17:45. Cestou nahoru Polda prohlásil: „Před pár lety bych na Scheidegg šlapal pěšky, ale dnes jsem rád, že se vezu!“

Vláček opouštíme na stanici Eismeer asi v 11 h. Přebalujeme, oblékáme se do úvazků, připravujeme čelovky a vyrážíme na cestu. První dveře, které otvíráme, nás dovedou do skladu náhradních dílů. Musíme se vrátit a najít ty pravé. Ty jsou nejdříve kryty mříží a pak za nimi je sestupová štola, která vede na ledovec. Nejdříve Polda nachází okno se zábradlím. Přemlouvá nás, že by se jednalo jen asi o 15metrové slanění. Já ale vím, že štoly pokračují dál a vedou přímo na ledovec. Proto s Michalem sestupujeme dále. Nalézáme další tři východy, ale jsou zasypány zledovatělým sněhem, který je přeměněn v led. Jedním otvorem se dokážu proplazit ven, jen batoh musím táhnout za sebou. Na ledovec to jsou asi 4 metry. Lano provlíkáme za nějakou desku, která je na konci tunelu, když v tom si všímám, že hned vedle je vypínač a po otočení se celá štola rozsvítí zářivkami.

Rychle slaníme na ledovec vydáme se na chatu, která je díky dobré viditelnosti po celou dobu výstupu vidět. Ledovec je pokryt asi 20 centimetry mokrého sněhu a vzhledem k nadmořské výšce, naší momentální kondici a hlavně kvůli tomu sněhu nepostupujeme zrovna nejrychleji. Pro výstup se rozhodujeme použít sněhový kuloár, kterým získáváme docela slušnou výšku., Kuloár je zakončen sice lehkým žlábkem tak za III, ale je pokryt tenkou glazurou ledu, který taje a ještě je do něj přiváděna další voda z tajícího sněhu pod hřebenem. Docela slušně jsme se zde promočili. Na konci žlábku vzhledem ke sněhovým podmínkám a množství suti na nakloněných lávkách dělá Michal štand na jednom stoperu. Když k němu dolezu, moc se mi to nelíbí. Přidávám jeden ze svých historických vlkíněnců a pátrám dále. A hle do téhle spárky by šla docela dobrá skoba. A už ji tam hemluji vší silou. Ještě tak dvakrát bacit kladivem a bude tutová, jenomže v té chvíli skalka puká a já mám v náručí skalní blok tak 30*30*20 cm. Již někde předtím jsem četl, že Eiger je složený z kvalitní skály, která bohužel nedrží u sebe.

Další výstup na chatu je snadnější. Postupujeme po suťových policích nevalné pevnosti, které jsou zasněžené. Sníh je bohužel měkký a na mačkách se dělají bakule, které musíme stále oklepávat. Na chatu dorážíme asi v půl druhé odpoledne. Okamžitě se vydáváme na její obhlídku. Už se těšíme, kde se natáhneme. Ale na chatě jsou odemčeny jen dvoje dveře. První vedou do dřevníku , druhé na perfektní záchod se spoustou toaletního papíru. Pro začátek nic moc, ale to jsme očekávali. Naše pozornost se tedy obrací k bivakovacímu sudu, který je pár metrů od chaty. Jsme zde evidentně letos první.

Dveře jsou zamrzlé a do poloviny zasypané sněhem. Tak tedy do práce. Kopeme a hrabeme až se z nás kouří. Po chvilce zjišťujeme, že dveře nejsou jen zamrzlé, ale hlavně i zamčené. Bereme na pomoc cepíny, ale zámek vydržel. Polda mizí. Po chvíli jej najdu u dřevníku, jak zde rovná plošinu na spaní. Dva budou spát zde a jeden v sedě na záchodě. Moc se mi to nezamlouvá, ale co se dá dělat. Vtom Michal vyrazil vítězný výkřik. Napadlo jej obejít sud z druhé strany. Byly tam ještě jedny dveře, které nebyly zamčené, ba dokonce ani zavřené. V místnosti je menší závěj, ale tu hravě likvidujem. Vybavení je přímo skvělé - palanda s množstvím dek, plná plynová bomba s dvouvařičem, nějaké plné láhve s minerálkou, těstoviny a kelímky s medem. Jo a pokladnička. Proti loňsku zdvihli cenu za přespání z 25 na 30 franků.

Uvelebujeme se na pryčnách, přikrýváme se dekami a odpočíváme. Po chvilce Polda rozhodl, že se musí navařit čaj. Otočil hlavním kohoutkem na bombě a pak začal otáčet knoflíky na sporáku. Ty se nechtěly podrobit jeho síle, která neustále rostla a rostla, dokud se neozvalo chřupnutí a jeden knoflík mu nezůstal v ruce. Ze svého pelechu jsem prohodil drobnou poznámku, zda se knoflík neměl nejdříve zatlačit a pak teprve otočit. Kupodivu to fungovalo a my vaříme a vaříme litry čaje. Jak tekutiny přijímáme, tak je musíme i odevzdávat. Každá vycházka ze sudu má také meteorogický význam. Každý po návratu hlásí stav počasí,. Optimistická nálada stoupá. Jižní strana je zalita sluncem, zatímco sever je v mracích. Doufáme, že do rána bude mrznout a zmrzlý sníh nám dost pomůže.

Asi kolem šesté se situace mění, otepluje se a začíná drobně sněžit. Ráno se uvidí. Polda trpící stařeckou nespavostí prý vstane velmi brzy, obhlédne terén a počasí. Pak prý začne vařit a až bude snídaně hotová vzbudí nás a my vyrazíme k vrcholu. Ráno vstává skutečně asi ve čtyři, pozoruji ho v polospánku. Jelikož po návratu okamžitě zalézá do postele, je situace zcela jasná. Nahoru se nejde. V klidu vstáváme o osmé, vaříme jíme a přebalujeme. Budeme slaňovat po přístupovém hřebínku až dolů. Jsou zde asi 1 metr vysoké tyče, které jsou místy tak 40 metrů od sebe. S dvěma 50 metrovými lany to půjde. Slaňujeme dvě hodiny, než se dostaneme na ledovec.

Cestou dolů to s tou orientací ještě šlo. Na ledovci však nebylo nic vidět. Čerstvý sníh tak do půlky stehen, mlha a neustálé drobné sněžení. Jdeme víceméně intuitivně. Vpravo jsou skály a vlevo se ledovec prudce láme. Po chvilce narážíme na naše zaváté stopy z předešlého dne. Nálada v mužstvu se zvedá. Pochodujeme co nám síly stačí. Domníváme se, že jsme již blízko tunelů do stanice Eismeer. Překonáváme jednu drobnou dojezdovou dráhu laviny. Prudce otáčíme ke skalám. Jedno místo nám připomíná vlez do štoly. Vyčerpáni se dostáváme pod stěnu kde zjišťujeme, že jsme špatně, Já navrhuji jít dál. Polda vehementně tvrdí, že jsme to v té mlze přešli a musíme se vrátit. Začínáme se dohadovat a shodneme se pouze na tom, že musíme sejít tak 100 pracně vybojovaných metrů dolů.

Eiger nám v této chvíli ukázal vlídnou tvář a já s Michalem jsme na chvilku zahlédli okna Eismeeru. Zbytek cesty měl jeden podstatný problém. Vedl přes dojezdovou dráhu lavin, které v pravidelných intervalech asi 4 minut padaly z Eigerjochů. Při přecházení dojezdové dráhy laviny mám nepříjemný pocit, jako bych se bál. Naštěstí to spadlo až chvili po tom co jsme to místo všichni přešli. Za chvíli stojíme na sněhovém odtrhu pod naší štolou. Uvažujeme, kudy se tam dostat. Zda zprava nebo zleva. Jsou to už jen asi 4 metry. V tomto okamžiku se Eiger rozhodl s námi rozloučit tak, jak je jeho zvykem. S velkým rachotem přímo na nás padá velká ledová lavina, proložená docela velkými kameny. Skáču asi dva metry vpravo, zabodávám cepín vší silou do sněhu. Hlavu s přilbou zatahuji mezi ramena a ještě se snažím nahrbit, abych byl co nejvíce kryt batohem.

Nejvíc toho schytal Polda. Hlavní ránu dostal do báglu. Vidím koutkem oka jak je sražen a letí po hlavě do ledovcové trhliny. Volám na něj. Vteřiny ticha, které jsou jako věčnost. Ozývá se. Asi 1,5 metru hluboko byl sněhový most, který naštěstí vydržel. Okamžitě přelézáme odtrh ledovce a dostáváme se přímo pod skálu, kde jsme již dost kryti před dalším přídělem dárků z Eigru. Po skále se potokem se celkem bez problémů dostáváme do štoly. Teď už jsem v klidu, všichni jsme to přežili. A proto křičím z plna hrdla „Eiger, seru na tebe“ a odcházím pomalým krokem na stanici zubačky.