Ledová derniéra v Maltatalu

Srazit se na metru, v Budějovicích nabrat Markétu, a pak už tradá Linz, Salzburg, Gmünd, sjezd z dálnice, Malta a po druhé ráno projíždíme neobsazenou mýtní budkou na Hochalmstraße. Dopravní značka přikazuje řetězy, které nemáme, ale průjezd se podařil i bez nich. Po 520 kilometrech ke třetí ráno uléháme do spacáků na prkna terasy před Gmünderhütte.

U Gmünderhütte, foto: Petr Jandík

V sobotu je ideální počasí. Snídáme na stolcích pod šílenou vycpanou sojkou, do které ještě k tomu vede bůhvíproč bidýlkem kabel, když se z chaty, která má být v zimě zavřená, začali trousit lidi s batohama. Na pozdrav Grüßgot odpověděli "Ahoj" a hodili batoh do auta s českou značkou. Tak se ukázalo, že je chata otevřená. Domlouváme se tam na noclehu se snídaní. Za 20 EUR to celkem jde.

Šílená sojka s kabelem, foto: Petr jandík

Průzkum stavu ledů hlásí na severních svazích velmi dobré podmínky. Než se stačíme domluvit na který ledopád s kým půjdeme, utrhl se Sysel s Markétou na 550metrový Strannerbach a tak jdu s Kolouchem okoštovat Superfeucht. Plnohvězdičkový, údajně nejhezčí ledopád oblasti vpravo od pověstné Katedrály. Po půlhodince klopýtání po zaněžených balvanech lesem do kopce stojíme na nástupu, kde právě slaňují čtyři Poláci. Led vypadá nádherně. Kompaktní, vyklofané stupy od předchozích lezců ulehčují sklon až 85 stupňů. První krátkou délku tahá Kolouch, který už má z Maltatalu dost zajímavé zkušenosti včetně nepožadované záchranky. Vrtá občas ruskou trubku.

První délka, foto: Petr Jandík

Štand je na nýtech u skály. Druhá délka mne dovádí na polici na štand opět u perfektních nýtů ve skále, odkud se jde traverzem pod nejstrmější poslední délku, kde teče trochu voda. Koloušek si to v nejstrmějším místě komplikuje procvaknutím expresky od šroubu šňůrkou od cepínu, ale zanedlouho už jsme nahoře. Na slanění nám stačí dvakrát šedesát a ještě za odpoledního slunce zalézáme v chatě do postelí na šlofíka, dospat kus projeté noci.

Ve třetí délce, foto: Petr Jandík

K večeru nám dělá starosti Sysel s Markétou na Strannerbachu. Začíná se stmívat a oni pochopitelně zatím nikde. Půl kilometru ledu, i když povětšinou lehkého, chce svůj čas. V kolik se na ně půjdem podívat? Volíme osmou, abychom si pak mohli dát po záchranné akci ještě vínko. Koordinace je perfektní, protože když přijedeme k mostku, odkud se Strannerbach začíná, akorát je vidíme ve světle reflektorů motat lana. Skvělý timing, a to nám jejich SMSka ani nedošla, protože v Maltatalu skoro není signál.

Strannerbach - jsme dole, foto: Michal Sylla

Inteligentní obsluha v chatě nám přinesla skleničky, hned jak jsme si sedli do jídelny s flaškou vína a tím ukončila naše dohady o přípustnosti vlastní konzumace. Plány na zítra jsou smělé, vínkem povzbuzený optimismus má účinky a Kolouch propaguje Katedrálu. Slunečné ráno a hlavně rozlámanost našich tělesných schránek však smělost našich večerních plánů trochu koriguje a výsledkem je dvoudélkový Hochalmfall, ke kterému se jde kolem začátku tunelu a parádních, letně sluncem nahřátých ploten, od kterých je náš ledopád přes údolí perfektně vidět. Scházíme po značené cestě na zamrzlé jezírko v údolí a od něj zasněženými zlomisky k našemu rampouchu.

Hochalmfall, foto: Petr Jandík

Spodní část Hochalmfallu je kompaktní led kolem 70 stupňů, zato pod horní částí teče docela výrazný potok a šplíchající voda je vidět dírou tak metr krát dva.
"No, to nevim?"
"Tak vylezem první dýlku a podíváme se na to zblízka, ne?"
Je docela zajímavé, o co víc bolí nohy ve skeletech na kompaktním, byť i méně strmém ledu, než na skoro kolmém, ale s vyklofanými stoupky, jaké jsme měli včera. Už trošičku drytoolově po tenkých škraloupech se dosunu ke smyčce ve dvou nýtech a štanduju.

Nýt při odlezu do dunících ledů potěší, foto: Petr Jandík

Kolouch, povzbuzen bytelným M8 nýtem postupového jištění ve skále, se rozhoduje vydat na vertikální ledový dekl potoka ve druhé délce. Při zaseknutí jeho cepínů se ozývá zvuk ne nepodobný úderům altajského bubnu, nicméně led se zdá být natolik silný, že se ani pod metrákem živé váhy nehroutí.
Koloušek štanduje u stromu a já si můžu na druhém vychutnat pozorování potoka za sklem. Lezení je zajímavé. Občas se musí opatrně, aby se nešláplo do vody. Originální je ledový komínek v horní části.

Luxus s tekoucí vodou, foto: Petr Jandík

Od stromu nám šedesátka vystačí až dolů a při slanění povzbuzujeme Sysla s Markétou, kteří si dávají Kolouchem otestovaný ledopád za námi. Den se pomalu překlopuje do odpoledne. Sluníčko krásně svítí a nahřáté plotny naproti Hochalmfallu lákají, i když skelety nejsou zrovna dobré Reibungskletterschuhe. Kolouch dobývá cestu nakonec víc hákem, než lezením a Sysel, který přišel po půlhodině z rampouchu za námi, to bere ve stylu starých Sasíků bos. Zřejmě na základě svých pocitů překřtívá cestu Sancho Panza na Pančo Pemza a celou dobu jízdy v autě domů si pochvaluje, jak ho pěkně hřejou chodidla.

Sysel si hobluje paty, foto: Petr Jandík

Naše derniéra v Maltatalu se opravdu pěkně povedla a tady se na to můžete mrknout ještě na videu.

Informace:

Plánek a schémata. Obtížnost ledopádů se velmi mění podle momentálních podmínek a stavu ledu.
Ne vždy aktuální zpráva o stavu ledu.
Gmünderhütte - možnost jídla a bydlení. O něco dražší možnost je v hotelu Hubertus

Cesty:
Superfeucht
Hochalmfall
Strannerbach
Kathedrale
Další cesty v databázi