Velikonoce v Juře

Po menších zmatcích v domlouvání, kdy vlastně pojedeme a větším zpoždění, vyrážíme z Prahy téměř v původně Pavlem navrženém čase půl deváté. Našim cílem je přes Plzeň nejprve na rozlezení Ammerthaler wand, kterou jiný průvodce nazývá Rote Wand. Dojiždíme tam kolem poledního. Parkujeme u fotbalového hřiště a jdeme asi čtvrt hodinky plochým dnem údolí až k cestičce kolmo na něj, která vede do lesa.

Hey Ho lets go, foto: Petr Jandík

Tam stojí ve stínu stromů osmnáctimterová, ne úplně vábně vypadající skála Ammerthaler Wand, známá též jako Rote Wand. Je tu poměrně hodně lidí. Nejprve dáváme Fat Boy Rolling on (5) s divným a trochu mokrým začátkem. Další cesta je docela hezká Hey Ho Lets Go (5+). Bubáka už svrbí prsty na něco těžšího a na druhý pokus dává Kack Attak (7+). S Pavlem jdeme ještě na Prototype úplně na levém konci, na pět mínus trochu těžší. Pak se Pavel pokouší ještě o podivnou šestku Fresh and Funky s bouldrovým krokem na konci, který je nad jeho síly. Já to pro jistotu nezkouším vůbec.

Fresh and Funky - boulder u druhého BH, foto: Petr Jandík

Bubák si nakonec dal Keine Ahnung (7-), které mi za ním vůbec nešlo, 2x A0. Pak už zbylo jen sundat expresky z Fresh and Funky. Závěrečný boulder nejde na poprvé ani Bubákovi, ale pak se kousl a zlomil to. Ammerthaler wand se mi zase tak moc nelíbila, je pod obvyklým jurským standardem. Cesty pro nás přístupné jsme tam vyčerpali a přesunuli se na Kalmus Fels.

Keine Ahnung - oblez prvního borháku, foto: Petr Jandík

Kalmus Fels je skála dosahující až dvaceti metrů. Podle systému "Bereme to zleva" jsme se pustili do krátkého ale vydatného Sinusu (6+), který kolegové vylezli celkem pěkně, ale já jsem si v typických jurských dírách zabojoval a zafuněl.

Sinus , foto: Petr Jandík

Zuckerschnecke , foto: Petr Jandík

Velice se mi líbila pěkně odjištěná hrana Zuckerschnecke (6-). Pak jsme si ještě dali ob jednu vedle vedoucí pětku Nesthäkchen. Bubák si odskočil na sedmu Falsche Fährte a my s Pavlem dali hezkou, i když ne zcela vábně vyhlížející cestu Schmutzfink (5). Pak jsme odjeli víceméně nazdařbůh někam bydlet a zalíbil se nám plácek s kládami u lesa pár kilometrů odtud.

Schhleierkante - na balkónku uprostřed, foto: Petr Jandík

Další den jsme se jeli podívat do údolí Lauterachtal, které vychází z městečka Kastl na jihovýchod. Pro našince je zajímavé tím, že je v nejmenší dojezdové vzdálenosti z Čech po D5. Jako první jsme navštívili podle popisu ve Schwertnerově průvodci zajímavě slibnou oblast Lauterachfels s dvojkovou hvězdičkou označenou cestou Schleierkante.

Schleierkante (6-) na Lauterachfels je krásná cesta v pěkném kamení připomínajícím trochu nejtvrdší pasáže Suchých skal, typické jurské díry tu skoro nenajdete. Vápenec je spíš hrubozrnný. Ostatní cesty na téhle skále nás nenalákaly a taky tu pražilo sluníčko.

Schhleierkante - stěnou na balkónek, foto: Petr Jandík

Tak jsme se přesunuli údolím o kousek dál a došli ke skále jménem Brennnesselwand na druhé straně. I když vypadá jako typický jurský lesní kvak, lezení je pěkné. Sluníčko sem svítí ještě v brzkém odpoledni. Jako první jsme lezli Nesselweg (5-) plotnou, je čím výše tím lehčí. Sedma Direkter Einstieg potrápí kolem druhého nýtu i v převisu nahoře. Další vedlejší sedmu s všeříkajícím názvem Grosses Dach si dal jen Bubák, silný jak silnice.

Großes Dach , foto: Petr Jandík

Lezitelnější nám připadala plotnová Paralyse (6+), do které Pavel naběhl, ale v půlce přenechal dolezení mně. Bubákovi se nepovedly bouldrové kroky v převisu Mann über Board (8), vymlouval se na zouvající se patu u lezečky.

Mann über Board , foto: Petr Jandík

Lehce unaveni jsme přes mezipřistání a lehké občerstvení u auta na parkovišti dorazili k poměrně zalidněné dvojskále Dachlwand, kde lezli všelijací podivuhodní typové, jako jeden, co měl v ušním boltci kroužek takové velikosti, že by do něj šly cvakat karabiny. Že by to měl na to?

Linker Weg, foto: Petr Jandík

V tu chvíli jediná volná byla cesta Variante (6), kde se vždycky nakonec našlo madlo, když bylo opravdu potřeba. Bubák si střihnul sedmu Bieber (7-) se silovým začátkem a já pak spořeji odjištěnou Linker Weg (5+). Bubák kontroval další sedmou Aus der Traum a všichni jsme si dali na konec Rechter Weg (5+).

Bieber , foto: Petr Jandík

Tím se náš lezecký potenciál pro neděli vyčerpal. Byl to pěkný den, kde jsme na prvních dvou skalách byli sami, Dachlwand byla obsazená dosti. Nyní nastal čas vaření u stolku na parkovišti a po přejezdu na náš oblíbený plácek s kládami též čas piva, vína, diskuse nad souhvězdími. Noční obloze bez světelného smogu vévodil Velký a Malý vůz, našli jsme Oriona i Cassiopeu.

Pondělní ranní sluníčko nás po ne nepříjemné noci při vaření snídaně hřálo na zádech při zajímavé diskusi o tom, jací jsou vlastně naši novináři, kteří si napřed určí, co chtějí napsat a pak do té skládačky hledají kamínky, místo aby zjistili jak to je a pak to napsali. Takto teoreticky připraveni jsme vyryazili pokročit v exploataci oblasti Kalmus Fels, která se nám líbila už v pátek.

Kalmuspfeiler , foto: Petr Jandík

Dorazili jsme tam první, ale než jsme rozbalili věci, začali se trousit místní, kteří mají taky svátek. Kalmuspfeiler na rozlezení je pěkná lehká pětička. Jen o něco málo těžší byla Mutter Courage (6-), která je daleko hezčí, než vylpadá zdola a má jen jedno těžší místo. Ve vedlejším Sommerfeelingu (6+) jsem si už zabojoval, ale šlo to. Pěkná cestička. Bubáka přestaly lehčí cesty bavit a dal si One Hit Wonder (7+) s boudrem přes převis. Po této vložce následoval pilířek Thaifrog (6-), který jsem omylem považoval za pětku a nestačil se pak divit, hlavně když při lezení těsně přes nýty se klasifikace mění na 6+.

Thaifrog , foto: Petr Jandík

Zatímco místní aktivní důchodkyně šla na prvním konci dobývat 7+, vylezl jsem s Pavlem pětku Simiramis, dedikovanou milovníkům květin, hlavně kvůli její skoro chodecké střední části. Bubák nad ní ohrnul nos a šli jsme ho odjistit doprava na madlovou střechu beze jména (7) úplně vpravo na konci skal. Jak byl rozběhlý, vylezl si ještě vedlejší střechu Puh It (8-), která se mu ale nelíbila.

Střecha bez názvu, foto: Petr Jandík

Já jsem pokukoval po dvou hezkých mírně převislých pilířcích vlevo odtud, pod které se jde po dřevěných schodech s HiTech visutou stupačkou z klád. Z obou pilířků za 6+ jsem si vybral ten údajně lehčí Minas Tirith. Díry v lehce převislé stěně zdaleka neměly madlózní charakter a kvůli magi odkapanému z prstů jsem si musel borhák před koncem sendout a OS tak pohřbít. Cestička ale pěkná.

Minas Morgul, foto: Petr Jandík

Vedle nás lezla mladá místní krasavice delší sousední pilířek Minas Morgull a pohled na ni byl velmi inspitarivní. V tomto případě mi obliny vůbec nevadí, i když je coby chyty v lásce moc nemám. Když se dívenka vydala k dalším cestám, šli jsme si chrochtat do pilířku i my. V protikladu ke tvrzení průvodce byl lehčí než ten pravý a všem se nám podařil flash v pohodě, o Bubákově OnSightu nemluvě, to je u něj samozřejmost. Tím jsme dovršili svou lezeckou míru a velmi spokojeně vyrazili k autu a do Prahy.

Sólista v Rechter Weg , foto: Petr Jandík

Protože jsem nemusel řídit, většinu cest jsem do databáze naklofal po příjezdu do dosahu českého operátora ještě za jízdy z auta a tak to máte i s odkazy na oblasti a cesty. Frankenďůře zdar!