24 hodin na koloběžce

Je pátek 15 hodin. Vyzvedávám koloběžku v Motole. S narvaným 80ti litrovým batohem ve 30ti stupňovém vedru funím rušnou ulicí do kopce na Vypich. Pak je to už pohoda z kopečka až do Stromovky. „Alespoň trochu chytím ten pohyb do nohou.“ říkám si spokojeně. V prostoru startu uléhám na svou už 2 roky píchlou károšku a v klidu sleduji, jak si ostatní stáje staví stany. Na noc jsou hlášeny, ostatně jako každý rok na dobu koloběžek, bouřky.



Asi 10 minut před startovním výstřelem jsem tu stále sama a začínám pociťovat malou nervozitu. Posílám poplašné sms přátelům: „Kde jste? Makejte, přeci tady tu štafetu nebudu kroužit sama!“



Asi 8 minut před startem přichází s úsměvem na rtech Jirka. Ve slušivé světlé košili, pláťákách a sandálkách vypadá sice přitažlivě, nicméňě mezi chrty v přiléhavých elasťákách působí legračně. „V tomhle přeci nepojedeš?“ popoháním ho, ať se převléká.



„Připravit na čáru! Start za 2 minuty!“ vyzývá pořadatel účastníky. Řadím se až do druhé řady, aby mě hned po výstřelu nesrazil nějaký rychlý chrt a nervózně odpočítávám poslední sekundy. Objevuje se náš vydavatel se stanem v ruce. Moc ráda ho vidím. Ve třech je to tady hned mnohem veselejší.



„Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva … START“ ! Všechny elasťáky mi mizí hned za první zatáčkou a já se snažím udržet si alespoň první ….. , druhou ….. a následně třetí pozici mezi volnotrikáčema. Po kilometru už cítím krev v krku, ale makám, co to jde. Pověsil se za mě nějaký plácač z profitýmu. Jsem rozhodnutá mu to jen tak nedat a plácám nohou ještě silněji. Hlavně, aby mě po tomto kole někdo vystřídal. V tomhle tempu dvě kola za sebou ani náhodou nedám.



Při bleskové a skoro profesionální předávce mi ještě vydavatel stačí vysvětlit, že on přeci jen donesl stan a že na koloběžku nemůže, protože ho strašně bolí kolena. Ale i přes tento handicap se řítí s větrem o závod.



Odpoledne i večer probíhá v poklidné atmosféře. Přichází stále spousta zvědavých přátel. Většina z nich odjíždí nějaké to kolečko a odchází se slovy: „A tohle tady budete dělat až do zítřejšího večera?“



Kolem 22 hodiny jsme naštěstí již kompletní sestava. Začíná parádně bouřit. Závodníci, kteří jsou na trati podávají rekordní výkony. Nikdo nechce být tím, kdo schytá ten největší slejvák. Nakonec buřina trvá skoro 3 hodiny, takže totálně promočeným hadrům se nevyhne nikdo z nás.



Největší humus je znovu se oblékat do úplně promočených a zablácených kalhot. Přemýšlíme s děvčaty, že bychom jezdily jen v kalhotkách a v reflexní vestě. Dokonce jsme přesvědčeny, že při jízdě v tangách, tzv. tangojízdě, bychom dosáhly lepších výsledků než chlapi. Ti by se totiž jistě drželi zaháknutí za tangojezdkyní a jistě by nepředjížděli. Dokonce i někteří kluci z našeho týmu začínají přemýšlet, že by tuto strategii nasadili. Naštěstí než se k tomu odhodlají, začíná svítat a oni leč neradi uznávají, že chlap v tangách kroužící na koloběžce po Stromovce mezi maminkami tlačícími kočárky, by mohl působit lehce kontroverzně.



Letos jsou výsledky nepříjemně vyrovnané. Jsme tři týmy, které jedou o páté místo. Ve Stařenovi se probouzí trenérský duch a bez smilování nás diriguje a udržuje napětí v týmu. „Hlavně nepolevit. To dáme!“ Bere stopky do rukou a měří čas každému z nás. Ač neradi, tak přiznáváme, že punkový přístup k tomuto závodu nás v dobrém čase do cíle neposune. Pod jeho dohledem zrychlujeme a uznáváme, že pevná ruka nad námi je potřeba.



Ráno kolem 8 hodiny cítíme, že svaly na lýtkách a stehnech začínají zatuhávat. Rozesíláme S.O.S. sms a prosíme o pomoc. Naštěstí máme dobré přátele, kteří se rádi baví, takže během dopoledne i odpoledne průběžně docházejí se zásobami vybraných jídel a při té příležitosti rovnou odkroutí nějaké to kolo.



Kolem 10 hodiny se zděšením v očích i na tělech zjišťujeme, že ztrácíme náš 15ti hodinami vydřený dvoukilometrový náskok. Vzniká panika v týmu. Trenér Stařena již není náš kamarád a nelítostně na náš řve. Posloucháme a neremcáme, přestože každý poctivě sám za sebe víme, že v jízdě nemáme rezervy. Začínáme soutěžit nejen s ostatními týmy, ale i mezi sebou navzájem. „Hlavně, abych já nebyla ta s tím nejhorším časem.“ brblám si pokaždé, když mě chytne krize na trati.



Jako dar z nebe přijíždí po obědě zkušený kamarád Jup. Čas 5:45 minuty za 2,4 km je rekord v našem týmu. Všechny nás to neuvěřitelně motivuje. Trenér Stařena hystericky oznamuje, že náš náskok je v trapu a pokud se chceme o páté místo s týmem Platanů alespoň dělit, musíme dohnat ztrátu tří mínut. To, že bychom mohli skončit až šestí, vůbec nepřipouští. Dokonce v rychlosti spočítal, že každý z nás musí jet o 10 procent rychleji. Vzhledem k tomu, že už teď jedeme všichni na krev, přemýšlíme jak to uděláme.



Čím víc se blíží 17 hodina je nám jasné, že Platany už nepředjedeme. Stále je však naděje, že těsně před 17. hodinou mineme cíl a stihneme poslední kolo. To by znamenalo alespoň stejný počet najetých kilometrů. Třeba někdo z nich udělá chybku.



Je 16:54:25 hodin. Střídá trenér Stařena s Jupem. Kdyby se mu podařilo dát tohle kolo v čase 5:35 měli bychom TO, i když o prsa. Nevíme, co prožívá Jup na trati, ale v naší stáji je neuvěřitelné napětí. V 16:59:30 hodin už sotva dýcháme a upíráme zrak k poslední zatáčce. Všichni nadšeně odpočítávají poslední sekundy do cíle.



„Deset, devět, osm …...... " Jup se objevuje v zatáčce. „Sedm, šest, pět …..“ Už je nám jasné, že tuhle závěrečnou rovinku v pěti sekundách nestihne. :-(



Nakonec nám to uteklo asi o 10 sekund. Byl to ale výborný boj. Příští rok bude ale minimálně o těch 10sekund tvrdší. „Platane! Máš se na co těšit !“ :-)



No a ještě kousek hejbacích obrázků nakonec: