S dvaatřicítkou v Raxu

Ráno nespěcháme. S kávou v ruce pozorujeme šrumec na přeplněném parkovišti v Kaiserbrunnu a shodujeme se, že vlastně ani není kam chvátat, že se alespoň vyhneme tomu prvotnímu mumraji pod nástupy. A dobře děláme. Když se blížíme pod Vordere Klobenwand, všichni už visí ve stěnách a na nástupech je klid. Jako rehabilitační cestu vybíráme D´OIDE WURZ´N (7-, 5+ A0).
"Začínám!" hlásím na nástupu a oba tím pádem víme, že klíčová délka cesty nevyjde na mě.



Dolézám na první štand a mávám dolů na znamení "zruš". Zouvám lezečky. Už jsem úplně zapomněla jaká je to slast. Pomalu přebírám lano, mhouřím oči, mnu si víčka a přesto nevěřím vlastním očím.
"Miláčku, proč máme seklé lano?" halekám dolů.
"Seklé lano? To je blbost. Maximálně je na jednom konci trochu ojetý oplet!" dostává se mi zpátky odpovědi.
"Miláčku! Myslím, že máme oba úplně odlišnou představu o tom, jak vypadá ojetý oplet! Nehledě na fakt, že tohle není na konci ale někde v polovině."
Asi jsem dost přesvědčivá, protože hlas zesdola již není tak pevný: "Kde by se to tam prosím tě vzalo? Vždyť je skoro nové! ....... Mám s sebou vzít nožík?"



A tak došlo k tomu, že najednou oba stojíme na polici na prvním štandu a každý z nás si drží v rukou svou polovinu lana.
"Jsem teda původně chtěla lézt na dvou půlkách ...." konstatuji smutně při pohledu na ty dvě třicítky.
"Ta moje půlka je skoro o dva metry delší než ta tvoje." Hodnotí znalecky Jeník náš nově rozdělený majetek.
.... bych asi lezl na ní!" "Hmmmmmmmm, tak já ti kdyžtak kousek popolezu, kdyby to úplně nevyšlo..."



Odlézáme druhou a třetí délku. "Hele, to je docela pohoda s tím krátkým lanem, co?" libujeme si, když se míjíme na štandu. "Člověk se vůbec nezdržuje tím dlouhým přemotáváním lana."
Napětí z prvotního šoku pomalu ustupuje. Naopak bychom řekli, že začínáme na lezení s dvaatřicítkou nacházet plno pozitiv. Kromě toho, že neztrácíme čas zbytečnou manipulací s lanem je nezanedbatelný i fakt, že jsme při lezení mnohem rychlejší, neboť často lezeme současně. Aniž bychom se nadáli, stojíme na vršku Vordere Klobenwand a třeseme si rukama. "To jsme si to ale zase dobře dali, miláčku, vid?" spokojeně si brbláme, když z lana umotáváme malou panenečku.
"Je ti ale jasné, že na tu TURM nad parkovištěm s tímhle lanem nemůžeme, viď?"



JAK ŠEDESÁTKA KE SVÉMU NATRŽENÍ PŘIŠLA
Citace z Horolezecké abecedy: "S trochou nadsázky je označováno lano za pupeční sňůru spojující lezce se životem. Je také úzce spjato s přátelstvím lezců."
Nemusíme snad ani zdůrazňovat jak důležitá je péče o lezecký materiál, jakou roli na jejich vlastnostech hraje správná manipulace, údržba a skladování. U lezení dvojnásob platí, že víc hlav ví, a víc očí víc vidí. Ne vždy tomu ale tak opravdu musí být. Jakým stylem tedy došla šedesátka k natržení?



Skupina 5lidí vyrazila do skal. Pod skálou utvořili dvě lezecká družstva, dvoučlenné a trojčlenné. Tročlenná skupina měla lano navíc, které nechali ležet pod stěnou a vzdálili se lézt za hranu. K dvoučlennému týmu se později chtěla přidat ještě jedna lezkyně- začátečnice. Tento tým měl však jen jedno lano a potřeboval tedy ještě druhé. To si půjčili od svých přátel za hranou. Prvolezec dolezl na štand a dobíral druholezkyni, která za sebou táhla coura pro třetího lezce. Při traverzu však uvolnila velký kámen, který se zřítil dolů. Protože pod skálou bylo malé dítě, všichni své pohledy soustředili jeho směrem a nevšimli si, že balvan, který se pod stěnou odrazil, trefil lano a poškodil ho. Druholezkyně poté dolezla na štand a třetilezkyně (začátečnice) se navázala na ono poškozené lano. Všimla si sice, že lano není úplně v pořádku, ale nedokázala posoudit do jaké míry je poškození závažné. Na štandu se přátelům zmínila, že lano je hrozné. Oni se však domnívali, že hovoří o tom jejich starém a chlupatém lanu a nevěnovali tomu dostatečnou pozornost. Žádný z těch tří si nespojil souvislost padajícího kamene a poškození lana. Skupina pak na tomto natrženém lanu odlezla ještě jednu délku a následně na něm i slanila. Poté lano uvázala do panenky a vrátila jej nic netušímu majiteli.

A jaké z toho plyne ponaučení?
Nevím, co si z této příhody vezmete vy, ale my teď rozhodně budeme ještě mnohem ostražitější. Opět jsme se přesvědčili, že největším nepřítelem je lidská nepozornost, vytváření si neověřených domněnek a nedostatečná komunikace. Vždyť i taková na první pohled bezvýznamná událost může v konečném důsledku vézt k fatálnímu konci. Obezřetnosti není nikdy dost. Nezapomínejme, že lezení je krásný, ale nebezpečný sport.