S Drobkem o lezení...

Začátky

Většinou se začíná, kdy a proč jsi začal lézt. No, už je to dávno, jak podotkli jacísi mlaďoši na Prachově, když jsme jim s kámošem vstoupili do jejich debaty o magnéziu a přidávání kruhů. „Vy držte huby, vy jste se narodili v první polovině minulého století“! A měli pravdu. K té první polovině minulého století se váže ještě jedna dost podstatná skutečnost. Moje maminka byla přesvědčená komunistka a jako taková tleskala na Staroměstském náměstí Gottwaldovi, když se vrátil z Hradu. Podle dobových fotek je patrné, že počasí nebylo právě nejlepší a tak se tam nachladila a já se narodil jako nedonošenej. Představ si, že bych si těch svých 197 cenťáků ještě v břiše navýšil. To bych třeba mohl hrát v NBA a byl bych za vodou... Máti pak šla rodit do Brna, pak zpátky za tátou do Prahy a pak se asi v mých pěti letech rozvedli a my se přestěhovali za babičkou opět do Brna. Její vliv se na mně samozřejmě podepsal a ze mne vyrůstal potenciální komouš. Čuk a Gek, Odvážná školačka, Timur a jeho parta, to byli moji hrdinové. O horách a lezení jsem neměl ani šajnu.

Někdy ve dvanácti letech si ke mně do lavice sedl takovej kudrnatej silnější brejlatej kluk, Radek Mareš, a začal cosi povídat o lezení. O Skaláku, Suškách, Jizerkách. Pocházel z lehce lezoucí jablonecké rodiny a jeho maminka lezla třeba s Harykem Zímou, Fifanem, Maškem a dalšíma starejma chlapama ze Skaláku. Jeho prdolení a první vejlet s nimi na Babí lom způsobilo, že jsem se během podzimu odhlásil z hokejové Komety, která mi do té doby byla úplně vším. Napůjčoval jsem si knížky a místo Bubníka, Dandy, Nadrchala a dalšich brněnských hokejek jsem se zamiloval do chlapů ze Skaláku, do Puškáše, Trenkra, Buhla a jiných...

Radek s rodiči v podstatě už jenom čundrovali a nelezli. Měli však doma kroucenou konopnou třicítku, jednu smyčku a jednu karabinu. Koupili jsme si čerstvě vyšlé „Horolezecké terény na Moravě“, sebrali matroš a vyrazili na Pálavu. Horolezci v těch knížkách měli na nohách většinou pohorky a ty já neměl. Tento handicap jsem vyřešil dědovýma polobotkama s wibramem, které mně byly samozřejmě o hodně větší. Nastoupil jsem do Indiánky na Trůn (III), do první skoby dal tu jedinou karabinu, druhou jsem provázal smyčkou a třetí jsem vynechal. Se zouvajícíma botama jsem dolezl na štand, kde mne pozorovali dovopravdovští horolezci a hned: „Ví o tom maminka, víš, že tak mladí nesmějí lézt“ a podobné kecy a že si lano vezmou a rodiče ať si pro něj příjdou na schůzi. My hned málem do kleča a „Páni horolezci, my už to nebudeme dělat a neberte nám to lano“! Lano nám zůstalo, ale začali jsme se horolezců bát a tak jsme chodili na skály, kam by normální lezec nezabloudil. Sokolí skály u Bytíšky, Babí lom, Klentnice a podobně. Vše zarostlé, rozlámané, žádné skoby. Že jsme se nezabili, to dodnes nepochopím.

Skála Ploutev u Klentnice (1962) – převzato z Vzpomínky starého zbrojnoše, George Švehla, 2011

Indiánka – Pálava (rok 1963) - převzato z Vzpomínky starého zbrojnoše, George Švehla, 2011

Za rok na to, ve třinácti letech, jsem odjel s Radkem stopem na Hrubici a s jeho velkým kámošem, Pavlem Rosem, jsme strávili krásný měsíc ve Smítkově bivaku pod Sluneční věží. Lezli jsme tak maximálně do trojky, čtyřky, opět spíše tak na rozbití huby. Na těžší jsme si ale netroufali, vždyť u šestek a sedmiček byly překlady: těžké, neobyčejně těžké, hranice možností a tak dál. V tom bivaku jsem byl také násilím definitivně převychován ze svého domácího levičáctví. Musím předeslat, že v té době se ve škole chodilo na tak zvané výchovné filmy a jeden z nich sej jmenoval „Vstanou noví bojovníci“. V tomto filmu chodí Ladislav Zápotocký (zakladatel sociální demokracie a otec pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého) agitovat za lepší zítřky. V jedné scéně, kdy agituje v jakémsi slumu naprosté chudiny, jej takovej potetovanej kriminálník chytne za límec a strčí mu obrovskou pěst ke ksichtu se slovy „čuchni socane“.

Večer jsme seděli u ohně (představ si to dnes!) a plkali o všem možném a taky došla řeč na politiku. Já, vlivem nastávajícího vyššího věku, jsem už byl takovej, dá se říci, „reformní dětskej levičák „. Oba kámoši nadávali na komouše a jaký to jsou kurvy a co všechno udělali a já jim oponoval, že všichni takový nejsou a že jsou i jiní - lepší... A protože na ty filmy chodila celá republika úplně stejně, tak tento fim Radek s Pavlem znali a když už jsem jim moc lezl na nervy, tak po mne hópli, povalili na zem, svázali tím krouceným lanem, do nosu mne narvali trávu, koleny klečeli na ramenech a strkali mně pěsti do frňákuse slovy „čuchni socane“! Tož asi takhle..

Dost dlouho, asi dva roky jsme se takhle skrývali před těma dovopravdovskými horolezcema a moje máti z toho byla chabrus na nervy. Doma se taky provalilo, že jsem už jednou spadl. Bylo to na oblíbeném Babím lomě, kde jsme vyštrachali jednu stěnu se skobami. Tuším, že se to jmenuje Šikmá věž. Opakovala se situace z Pálavy. Do první skoby naše jediná karabina, do druhý provázat smyčku a ovázat kolem lana a pak se uvidí. Cesta je však lehce převislá, síla zmizela a já spadl asi dva metry. Nic se samozřejmě nestalo, až na jednoho kamaráda práskače, který to mimoděk a nechtěně na mne vyžvanil.

Zbrojovka

Co teď? Do oddílů se tenkrát bralo až od 18 let a že prej mám chodit na výlety a tábořit a do tělárny. Já jsem však chtěl lozit, neboli po brněnsku horolezovat. Nakonec to vyřešil známej známýho a já že mám přijít ve čtvrtek v sedm večer do klubovny Zbrojovky na Statku. Já vám byl tak natěšenej, že jsem po té Lenince (dnes Kounicova) chodil už od pěti a každou chvíli bral za kliku, až se konečně chvíli před sedmou dveře otevřely a já vpadl dovnitř. I když jsem už byl lehce vychován doprava, tak přece jenom to školní a jiné „soudruhování“ ve mne bylo a tak ze mne vypadlo: „Hledám soudruha Josefa Jirůška“. V místnosti zašuměl smích a jeden z nich řekl, že je Jirůšek a já mu vysolil své story. Pepa se usmál, že o mně ví a jestli mu ještě jednou řeknu soudruhu, tak mě z oddílu vyhodí. No uznejte, to už přece stojí definitivně za změnu politické orientace!

Pepa Jirůšek v akci

Byl květen roku 1963 a na jaře a v létě se většinou jezdilo na Wilzonku, Baby a Býčinu. Tenkrát ještě existovaly po městě horolezecké nástěnky a na jedné byly fotky z Wilzonky s nápisem „Brněnský Grandess Jorasses“! No prostě nádhera. Stometrový masiv načervenalé žuly (možná ruly) a pod ním teplá a voňavá řeka Jihlavka.

Tábor pod Wilsonkou, 60.léta - převzato ze Vzpomínky starého zbrojnoše, George Švehla, 2011

Lezení na Wilsonce, 60.léta - převzato ze Vzpomínky starého zbrojnoše, George Švehla, 2011

Aby se tam horolezci nepletli, tak byl vytvořen rozdělovník, jeden čas v něm byla i Býčina, který určoval, kdy který oddíl má tyto skály přidělené. Tento rozkaz v podstatě všichni respektovali, jednak proto, že se tenkráte více poslouchalo a taky proto, že mezi oddíly panovala velká rivalita a jet někam s jiným oddílem, nebo dokonce s neregistrovanými lezci, byla těměř vlastizrada. Tak byl třeba z Lokálky vyloučen Jirka Unger – Zrůst, řečený Pytlík za to, že v Tatrách začal lézt s Pavoukem (Pavlem Pochylým), ze Zbrojovky zase vystrnadili Láďu Eugena Farkaše za podobnou pičovinu...

Já, díky škole, měl prázdniny a tak jsem napsal v předstihu tomu Pavlu Roseovi z Jablonce, že budu 1.7. v pět večer u Kořenského pramene a když jsem tam po cestě stopem přišel, tak už tam Pavel stál. Dnes bychom si volali nesčetněkrát mobilem, tehdy stačil jen korespondenční lístek a ten už dnes asi taky neexistuje. Vylezli jsme opět do Smítkovi jeskyňky pod Sluneční věží, sežrali kalorku, což byla jakási předchůdkyně dnešních müsli, napili se vody a šli spát. Neměli jsme hodinky a tak když jsme se za světla probudili, vyrazili jsme do skal. Oba jsme se pod vlivem nedávno vyšlých Deseti velkých stěn od Radana Kuchaře rozhodli, že půjdem v jeho šlépějích. Tak jsme vylezli Údolní Blatník, Netopýrku na Mnicha a Údolní Podmokelskou. Měli jsme po tom trojboji žízeň a šli jsme se napít ke studáínce. Potkali jsme hajnýho, který se zajímal co děláme. „Lezeme, pane. A kolik je prosím vás hodin? Půl sedmé mládenci!“ ....

Trénink

Po návratu do Brna byli všichni horolezci z oddílu v na dovolenejch v Tatrách a já se vydal pěšky na Býčinu, kterou jsem znal ještě ze svého turistického období. Naštěstí jsem potkal podobného samotáře, který pak se mnou vylezl Krkavčí klasiky jako Kubáska, Korzo, Direktu, Rivieru a podobně. Taky mne sdělil, že se parta mladejch schází v týdnu trénovat na Stránské a abych přišel. Od té doby se mi Stránská stala druhým domovem. Byl jsem samozřejmě nejmladší a tak jsem dost všechny poslouchal, což mne částečné uchránilo od nejrůznějších průserů. Pravda, sem tam by se nějakej výronek po blbým odskočení našel.

V oddíle si mne přivlastnil Pepa Jirůšek, kterej byl už strašné starej a já se divil, co všechno ještě dokáže vylézt. Bylo mu už přes třicet let...! Pepa patřil k průkopníkům lezení v Krasu společně s Frantou Plškem, Vlastikem Zavřelem, Joe Vlachem a Dolfem Flekem. Tahal mne po svých a jejich cestách a seznamoval mne s Krasem. Hodně se tenkrát lezlo i v zimě a tak jsme spolu a taky s Eugenem Farkašem vylezli Macochu, Rorejsi, Býčinské Idaho, Saxifrágu a další. Za zimu jsme však považovali jen ty výstupy, při kterých byl na skále sníh a mrzlo. Jakýkoliv sluneční zimní den na Krkavčí skále za zimní lezení považovaný nebyl!

Byli jsme tenkrát bezvadná partija a já nic než horolezeckej oddíl neznal. Táhli jsme ráno z Adamova od vlaku na Bejčinu, pěkné v řadě přes celou silnici a dost často se stávalo, že jsme vůbec nemuseli uhnout žádnému autu. Však to taky bylo v poloviné minulého století! Po lezení pak z Býčiny do Babic do hospody k panu Jahodovi. Polévka s játrovými knedlíčky, smaženej řízek a pivo, to vše bratru za 13 kaček. A pak bágl na ramena a pěšky do Brna. Chození pěšky se tenkrát dost propagovalo, že to je jako trening na Tatry a tak jsme mohokráte šli pěšky i z Krasu.

Jak mne to lezení čím dál víc bavilo, začal jsem snít o tom, že bych třeba mohl bejt dobrej a přišel trening. Ne jako dnes visy a umělé stěny. Prosté celej den lezení úplně do mrtva. Krkavčí komplet zleva doprava a zpátky, což tenkráte obnášelo 18 cest a to bylo cca 800 metrů dost solidního lezení. V tejdnu pak Stránská a doma shyby na futrech. Rekord jsem měl 25 shybů na hrazdě a 12 na futrech. Jo a taky běhání. Běhání se ve Zbrojovce moc nenosilo a běžky snad nikdo neměl. Jak jsme tak my mlaďoši lezli, tak se o nás začal lehce starat Jura Ševčík z Lokálky, který byl snad ještě v repre mančaftu a pak dělal trenéra. Nikdo v podstatě nevěděl, jak se lezení trénuje a tak se roubovaly náhražky z jinejch sportů. No a ten Jura nás nahecoval do běhání. Kromě horolezeckého přespoláku na Zamilcu v Řečkovicích se běhaly lyžařské přespoláky a tam jsme samozřejmě dostávali děsně na prdel. Začalo mne to bavit a kvůli běhání i šidil lezení. Vrcholem mi byl maraton pod tři hodiny, desítka za 38 minut a tak dál... V zimě samozřejmé běžky – Maugláč, Jizerská 50, a nejrůznější sedmdesátky. To však bylo o mnoho později, zhruba mezi mými 20 až 30 lety.

Nejen ve 20...

Pálava

Asi v patnácti jsem se zúčastnil svého prvního srazu na Pálavě, ale vstup do sklepa mi byl zakázán a já mladý poslušný zasraň poslechl. Natáhl jsem si spacák na trávě před sklepem a usnul. V hlubokou noc mne probudilo opilecké žvanění a chechot, který způsobily dvě ženský z našeho oddílu a jeden chlap. Tato trojice se vsadila, kdo z nich dál dochčí, ale jak dámy rozhodly „bez držení“! Jako jediný divák jsem byl svědkem slavné prohry toho borce a pochopil jsem, že nejenom lezením živ je horolezec. Brzy po tom došlo k mému seznámení s démonem alkoholem. V klubu, na Fakultě medicíny, se pořádala akce s honosným názvem „Reprezentační ples horolezců. Já ,stále nejmladší, se snažil stíhat pařbu svých starších kámošů, ale nikdo z bohů tomu mladému blbci neřekl jak se pije, že se nemají míchat nápoje a že v noci v posteli se má dát noha kvůli uzemění na zem. Palice se mi zatočila a já nablil do postele. Co teď? Strašně jsem se styděl a bál. Za nejlepší řešení jsem si vybral zastlání šavle do betle a ráno odjel na Pálavu. Celý den jsme lezli, já bojoval s kocovinou a jak se den krátil a vlak pak kodrcal k Brnu, sedla na mne hrůza z následků. Doma kupodivu nedošlo k žádnému zvýšení hlasů. Rodinná rada však vymyslela ďábelský trest a to, že měsíc nesmím na skály! Svět se zřítil, život v prdeli. Nejhorší bylo, že na schůze jsem směl a tam se dovídal, kde všichni byli, kam pojedou a já tak leda do řiti ...

Sociální dimenze lezení

Bajer

Když mi bylo asi šestnáct, vrátil se z vojny Ivan „Hastrman“ Bajer a kupodivu si mne vybral za spolulezce. Pod jeho vedením jsem se samozřejmě velice zlepšil v konzumaci a taky v lezení. Začalo nám to jít a plánovali jsme prvovýstupy, které však pro mne moc slavně nedopadly.

Prvním byl pokus ve stěně mezi Rytířským a Zbojnickým Idahem. Já vylezl nástupovou spáru do jeskyňky a Ivan šel druhou délku. Odtraverzoval do převislého koutu, dal tam nějakou skobu a vrátil se odpočinout. Jeskyňka byla poměrně velká a tak jsme se na štandu až tak úzkostlivě nejistili. Mně se chtělo strašné močit a abych nepochcal všude se válející lana, stoupl jsem si na kraj jeskyňky, chytl se skalního hrotu, vylovil z gatí orgán, vyklonil se... Hrot se ulomil a já s vocasem v ruce spadl patnáct metrů až na zem. Byly z toho tři tejdny ve špitálu s natrženými ledvinami a název cesty „Drobkův skok“. V nemocnici jsem si sliboval, že už polezu jen lehké cesty a budu tak zvaně hodnej. Zhruba po měsíci mně pookřálo a já vyrazil s Bajerem na další prvovýstup na tak zvaný Malý Kokštejn vedle Wilzonky. Na rozlezení jsme si chtěli dát moji dřívější cestu. „Víš Ivane, já to půjdu první, protože to znám a je tam jeden viklavej chyt a ty bys jej určité urval!“ A tak jsem šel. Dolezl jsem k chytu, opatrně zabral, prásk a už s ním v náručí svištím vzduchem. Ivan mne chytil, spustil na zem a povídá: „Pičo, pusť už ten šutr“. Tak jsem jej pustil, balvan mi padl na čapu a zlomil mi kosti v nártu. Po této druhé příhodě jsme se s Ivkou dohodli, že spolu budem raději pouze konzumovat, a na ozajstný alpinizmus si vybereme jiné kámoše.

Ivan Hastrman Bajer

Oddíly

Jak jsem se zmínil o těch pár oddílech, tak tenkrát jich zde bylo o mnoho více. Největší oddíly v Brně byla Zbrojovka, Lokálka a Slávie a pak řada menších, jako například Královo pole, Spoje, Medlánky, Žabiny, Černá pole a snad i další. Největší rivalita panovala mezi těmi největšími třemi, které vznikly v podstatě mimo jiné z bolševického sjednocování tělovýchovných a sportovních klubů. Po zániku Klubu českých alpistů se všichni nějak přesunuli do Sokola a po jeho konci z něho vznikla Zbrojovka. Hoši si už tenkrát dost lezli na nervy, stejně jako dnes a hádali se, kdo komu vlezl do rozdělané cesty nebo do objevu v jeskyních. Oni ti naši předkové byli totiž rovněž většinou i jeskyňáři. Kromě vzájemného nactiutrhání se tradovalo, že kdosi z nich prý ukradl ze Sloupských jeskyní známý krápník Sloupský svícen a další kdosi jej za to udal a jiný zase jiného zamkl do Rudického propadání a tak dál. Nejlepší by bylo se zeptat jich samých, ale to bude problém. Flek, Vlk a Jirůšek už mezi námi nejsou, o Vlastíku Zavřelovi nic nevím a jediný jistý by mohl být Franta Plšek, ale ten stejně jako ti druzí vždy věci popisoval ve svůj prospěch. Takže mládí minulo, Klub českých alpistů se rozpadl a vznikla řada oddílů, kam se pionýři krasového lezení uchýlili a vzájemně se osočovali kdo, že je z nich větší kokot! A ve stejném duchu vychovávali i své ovečky. Já jako Jirůškova ovečka jsem až v pokročilejším věku zjistil, jakej je třeba Vlastik Zavřel bezvadnej chlap... Roztomilou vzpomínkou na tuto prehistorii byla kdysi moje účast na šedesátých narozeninách doktorky Jarmily Matějkové. Tato bezvadná ženská nám ošetřovala naše bolístka a úrazy a byla i dobrou kámoškou, i když asi o čtvrtstoletí starší. Byli jsme proto s Vildou Schwabem poctěni, když nás jako jediné z „mlaďasů“ na ty narozeniny pozvala. Ona, ač původem Zbrojovačka, pozvala kromě nás vlastně jen starý chlapy z Lokálky a snad i z VHS, ze staré Zbrojovky nikoho. Ptám se: „Jarmilo, a kde máš Jirůška, Plška a Zavřela?“ „Víš Drobku, to jsou moje narozeniny a já nechci, aby se mně tady ti staří volové pohádali, kdo komu vytloukl skobu na Velkým Beranovi!“

Cesty

Když jsem se po svých nováčkovských začátcích rozkoukal, hledal jsem samozřejmě, co je kde nejtěžšího. Na našem hřišti to stále byly cesty té zmínéné staré party okolo Plška. Abyste se mohli řadit k dobrejm lezcům, bylo třeba vylézt jakousi postupku a to Velkýho Berana, Vršek Macochy a Rorejsi (vše cesty z roku 1944, nynější klasifikace 7 UIAA). Za nejtěžší cestu, obestřenou tajemstvím, bylo považováno Rytířské Idaho, které v té době snad nikdo nelezl a možná až do konce šedesátých let nemělo přelezení. Samozřejmě, že byl tento Plškův výstup jeho druhy zpochybňován a o jeho uskutečnění se vedly dlouhé polemiky. Bůh ví... Každopádně si Rytířské Idaho svoji pověst a význam uchovalo i po tom, co začala škodit mladší generace.

Bothova cesta na Henryovku a hlavně Čihulova cesta na Obřáku na Pálavě. To byly ty pravé výzvy. Na Čihulovi například ztroskotal i slavný Pavel Pochylý. První opakování této cesty se povedlo Petru Prachtelovi. V tom roce asi 1964 nebo 5 na to koukalo několik stovek lidí, protože právě probíhal populární Pálavský sraz. Díky tomu se jeho spolulezec, rovněž pískař, Ilja Špitálský, neoběsil na laně a byl v teplejch na Obřák vytažen jako pytel hoven. Asi v 1966 mne Honza „Myšák“ Zrnéčko ukázal Holštejn. Zdejší skály byly snad považovány za nelezitelné, takže tam horolezci nechodili a asi o nich až na pár vyjímek vůbec nevěděli. Věděli však o nich jeskyňáři a tak mně Myšák ukázal pár rozdělanejch směrů spojenejch se jmény Šolim (Miloš Beníšek) a Fery (Laďa Pípal). Směry jsem tím pádem už znal, ale ty borce ještě chvíli ne! Kromě zmíněného Tondy Botha, zvaného Šuldy (podle toho, že jeho fotr byl školníkem), dělali dobré cesty i další: Jarek Kučera, bratři Karolkové (Rosťa a Pavel Fadrní), Jirka Zrůst Unger (Pytlík) a skoro hotovo. Nastal konec sladkejch šedesátejch a najednou se začaly dít věci. Každá ta minigenerace a skupina si uzurpovala právo na horolezecké nebe a šili jsme do sebe jak zběsilí! Všechno nové co vylezl někdo jinej stálo za hovno a bůh ví jak to bylo a voni jsou piče a my jsme ti nejlepší. Velkým hřištěm byl asi jednu, dvě sezony Sloup. Já tenkrát lezl s Honzou Přikrylem zvaným Žanek Kouřil, protože hulil jako fabrika a mne to zhruba ve dvaceti letech taky naučil. Udělali jsme pár „nejtěžších cesta na světě“ (Saské triky, Grand Prix, Papalalulu ...) a nadouvali jsme se jako holubi hřivnáči.

Jedna z cest Žanka Kouřila – Kouřilka na Rorejsech

Celofán

Nejvíce nás sral Celofán. Ten když šel, tak to něco šlo! Rozsochatá postava, věčně dobrá nálada, historky se z něj linuly. Dotlačil proutěnej kočárek, model první republika, s miminem k bufáči pod Hřebenáčem, ze zad shodil na zem panenku lana a smyčku s karabinami, sedl a dával jedničky. Turisti se mohli posrat, co že je to za horského vlka. Kam jsme s Žankem vlezli, tam visely jeho růžové smyčky značící rozdělané prvovýstupy a ty na nás působily jako červená na bejky! Samozřejmě, že se označení nedodělaného prvovýstupu tenkrát dost ctilo, ale ta růžová barva byla na začátku každýho víkendu jako povodeň! Až nás to jednoho dne nasralo a my jsme mu dolezli cestu, dnes známou jako „Cesta ke křížku“. Vím, že to Vojta dnes popisuje jinak, ale proč ne? Zkrátka, von ten Celofán už tenkrát byl dost nelezecké postavy a nás kluky s vyrýsovanými břišáky popouzel. Já jsem dodnes přesvědčen, že mám pravdu já a on samozřejmé má pravdu svoji. Hezký je, že to je už vlastné jedno, žo jo Vojtěchu!?

Mauglí

Stejně nám ale to naše hřiště připravilo pěknou lekci. Pavel Milán, řečený Palec a snad Osin Duba, nebo Fery, nebo Dušan Němec, no to už jedno... Kluci udělali na Kokrháč „Cestu mladých Italů“ a my dva s Žankem ji víkend co víkend zkoušeli a ti autoři, ty kurvy, jezdili kvůli nám pořád jen do Sloupu a kochali se, jak jsme v prdeli! Proč ti kokoti nejeli třeba na písek? Žanek bejval v mládí dost rvavej a divím se dodnes, že nedošlo k mlatě. Vždy, když jsme jako spráskaní psi opouštěli bojiště, tak si nás plotna kamarádů, válející se na tom trávníku vedle potoka pěkně vychutnávala a Honza na ně pohlédl a utrousil, „piče“! „Jo alpinizmus, eto sport smělých“, jak je psáno v ruských kavkazkých táborech. Všichni jsme lezli, pařili, poměrně solidně šukali a mysleli jsme, že jsme středem světa a po nás třeba ta potopa. Až se najednou objevil ON!

Mauglí v Hindúkuši (1978)

Lenka Benešová řečená Žížala, se kterou jsem mimochodem chodil do mateřské školky, mne jednou poprosila, jestli bychom se nemohli postarat o jejího bráchu Jirku. Že prý to mezi těmi jeskyňáři není vono a že dobře leze, ale že tam mezi těma špinavcama hodně paří. Já jsem už sice mladýho Maugloše znal, ale nějak mi neseděl. Typickej okamžik, když zrovna nepaříte, máte pocit vlastní dokonalosti a lehce zvedáte ukazováček. Jirka pomalu opouštěl podzemí a nad zemí začal lézt s Petem Šafránkem. Furt se to ješté tenkrát bralo, kdo je z jakýho oddílu a kdo s kým leze. Když parťák nemohl, tak jste si bez něj na skalách připadali jako Lokomotivák co leze třeba se Zbrojovákem. Bylo to prostě jakési tabu, které už naštěstí pomalu končilo. Maugloš na to naštěstí sral a když Pete nemohl, tak lezl s kde kým. A čím déle lezl, tím byl lepší a parťáci nestačili a tak lezl i sólo. Von byl vlastně poslední lezec z Krasu, který byl čistej horolezec. Stránská jej nebavila, shyby snad nikdy schválně nedělal, byl dobře políbenej bohem! Jeho technika, smysl pro rovnováhu a morál, to nemělo obdoby. Pokud vím, tak v podstatě nepadal...

Já s ním hodně lezl, „jako bychom byli z jednoho oddílu“. V Krasu a na skalkách moc ne, jenom na písku a hlavně v horách. Pamatuji si jak jsme lezli první zimu Skotského pilíře v severní stěně Eigeru. Čtvrtý den, zaledněné nejistitelné skály a Jirka na rozmotané osmdesátce, bez jištění, už asi padesát metrů nade mnou a já za cepín posranej strachy. „Mauglí, dej tam prosím nějaké jištění, zavrtej nýt...“ Jirka se otočil a: „Drž hubu , ty srabe“! A tak jsem ji držel a tak jsme to vylezli. Bez něj bych to nedokázal!

Čisté lezení

Možná by byla i zajímavá otázka, jak to bylo s čistým lezením. O tom samozřejmě nikdo nic nevěděl a čistě se lezlo jen na písku. Čisté, nebo chcete-li volné lezení, bylo historicky jen na morálových úsecích právě třeba na tom Rytířském Idahu, Cestě mladých Italů, či zmíněném Čihulovi na Pálavě. Jinak si nikdo nedělal žádné problémy s chytnutím nebo stoupnutím na skobu, bylo to naprosto legitimní. Naše „mládežnické“ blbnutí například na Pálavských Věšácích, které jsme lezli tak zvaně „bez dotyku“, bylo staršími bráno jako „Ať se mládí vydovádí“.

Noční spára - Lidomorna

A ještě jednou Kouřilka

Když jsme vyjeli jako oddíl, později parta na písek, tak za mnou, za Žankem Přikrylem a později i za Mauglím táhla celá ta sestava poserů a číhala s nachystanými lany, aby se za nás mohla cvaknout. Odvaha, ta přišla až později. Třeba takový Mirek „Bíba“ Rychlík byl z počátku také takovým typickým členem těchto vlaků a na prvním se to naučil teprve až později.Vše se však opakuje a točí po spirále a já něco podobného pak dělal v později v pokročilých letech, když jsem stejně tak pronásledoval třeba Pavla „Džonyho“ Jonáka...

Nástup volného lezení na skalkách začal podle mne právě až s Mauglím. Zdatně a z čisté skalkařského hlediska snad i lépe mu sekundovali Bóža Prudil a Jindra „Čumpelík“ Šustr. Mauglího idea byla, přenést pískovcová pravidla do Krasu. Dokonce odmítal k jištění používat už tenkrát známé vklíněnce. Vše bylo jen za smyčky a tu a tam nějakou skobu. Proto je řada jeho cest stejnými pomníky, jako morálovky na písku! Ivan Dieška tenkrát z Ameriky přivezl boulderingovou bibli „Master of Rock“ od Johna Gilla. Kamarád Zamba (Pavel Vlček) měl za ženu překladatelku z angličtiny a ta tu knihu celou přeložila na magneťák a já ji po večerech naťukal asi v 9 kopiích na stroji. Toto a moje korespondence s tehdejším emigrantem Bóžou Sýkorou (jeho syn Milan byl výborným lezcem, který lezl např. i s W. Gullichem) bylo velkým impulsem pro další lezení.

V té době, v začátku osmdesátých let, mně začalo být jasné, že tomuto novému vlaku už mohu maximálně tak mávat, anebo chodit s nachystaným lanem jako řada lidí přede mnou. S tím je samozřejmé spojena i obava starších z nástupu mládí a jejich pádem z piedestálu neomylnosti. Není to nic nového. Už Rudyard Kipling píše o osobní tragedii starýho Akely, když má před komisí vlků skolit jelena. Stejné tak to prožívají staří lezečtí kokoti, když jim ujíždí vlak a není boha, aby se mládí a síla vrátily. Tak to prožívali i staří chlapi z Krasu a srali moji generaci, stejně tak to prožívám i já se svými kamarády.

Motto má být na začátku, ale teď bude na konci. Jeden ze starců, Venca Širl z Liberce, jednou řekl: „O lezení je nejlépe lézti!“

PS: Jednou se nebožtíka, starýho Oldy Kopala ptal jeden mladej: „Oldo, ty jsi byl ale dobrej horolezec?“ A on odpověděl: „No, kurva!“