David Lama o Compressor Route

Rok 2012: Peter a já si balíme batohy. Dvě půlky, jeden a půl sady friendů, devět vklíněnců, čtyři šrouby do ledu, pár skob, čtyři presa a pět smyc. K tomu ještě přihazujeme dva slabé spacáky a karimatky, plynový vařič, bombu a pár tyčinek. Může to znít jako hodně, ale ve skutečnosti jsme všechno zredukovali na absolutní minimum.

Budík zvoní ve dvě ráno. Potom nastává rutina: ohřát vodu, obléknout se, najíst, napít, naplnit láhve, sbalit si a vyrazit. Za svitu čelovek míjíme norský tábor a pokračujeme směrem k Media Luna. Tam si nasazujeme mačky. Procházíme přes trhliny a pod obrovskými séraky, přibližujeme se k patnáctisetmetrové východní stěně Cerro Torre.

„Přestože jsem měl spoustu pochybností, byl jsem si jistý, že tuto sezónu se mi to podaří, jakmile jsme dorazili a viděli podmínky, které na Cerro Torre panují. V headwallu nebyl skoro žádný led, a došlo mi, že jestli se mi to nepodaří tentokrát, tak už nikdy.“

Dolezli jsme k vynýtovanému Maestriho travezu, ale místo toho abychom zahnuli vpravo, vydali jsme se rovně, k technicky obtížné linii, několik metrů nalevo od spáry Salvaterra. Párkrát jsem spadl, než se mi podařilo najít správné kroky, ale potom se mi to napodruhé od štandu podařilo. O pár délek výš jsme si připravili malou ledovou polici, zabalili se do spacáků a strávili dlouhou noc.

Následující ráno, v 6 hodin, jsme vyrazili do headwallu. Skutečnost, že Hayden a Jason před několika dny vytrhali Maestiho nýty, z tohoto lezení učinila mnohem větší výzvu, především psychickou, protože jištění bylo špatné a měl jsem dlouhé runouty. Následovali jsme další tři délky původní Compressor Route. Přibližně 20 metrů pod kompresorem jsme traverzovali doprava a pak jsme se dostali do terénu plného spár, které nás dovedly až k vrcholu. Vylezení cesty v alpském stylu nám z Col de Patientia trvalo 24 hodin.

Nejobtížnější místo celé cesty byla délka, která vedle nalevo od spáry Salvaterra. Nejprve jsem si myslel, že bude něco okolo 8a, ale čím víc o ní přemýšlím, tím náročnější se mi zdá. Snad někdo jednou tento volný výstup zopakuje a budeme mít druhý názor. Ale volné lezení na Cerro Torre je něco co přesahuje všechny stupně obtížnosti. Především na headwallu je jištění dost špatné a v mnoha místech je prostě lepší nepadat. Navíc stupeň nejtěžší délky celé cesty říká velmi málo o tom jak je náročná jako celek.

A moje pocity po tomto úspěchu? ...ve skutečnosti vlastně zvláštní. Na více než tři roky se cíl volně přelézt Cerro Torre stal součástí mne samého. Teď, když jsem si tento sen splnil, se vytratil. Pár dní mi trvalo si na to zvyknout, ale teď už se těším na další akce.“