Na rampouchu v Labáku

V novém a příjemně vytopeném domě KRNAPu, kde nám tiskli povolenky, byla paní za přepážkou lehce šokována tím, že jsem nejstarší ledolezec, co tam kdy byl. Pak nám ještě zapnula mapu se světýlkama, co se na ní rozsvěcují když se zmáčkne knoflík u názvu. Prej se to líbí dětem, nám se to líbilo taky.

V centru KRNAPu, tady vám vytisknou povolenku, foto: Petr Jandík

Diskuse o povolenkách, jakože je dobře že tam člověk nepřijede zdaleka a není plno a že jsou tištěný na inkoustovce, takže se vodou rozpijou, by byla celkem přívětivá, kdyby nedostal Sysel rejpavou.

"Taky byste toho mohli povolit víc, nejlíp všechno"

"To už bychom mohli celý KRNAP zrušit", vece paní.

"To by bylo úplně nejlepší", kontruje Sysel.

Ještě, že je sysel chráněnej živočich. I přes tuhle sprchu nám paní poradila, jak se k rampouchu dostaneme. Ještě kolem kiláku dál po silnici a za kamenným mostkem doleva dolů k potoku Labe a doprava na běžeckou trasu Buď fit.

Trošku se nám pletou lyže, foto: Petr Jandík

Jedno vzácné zvíře si šlape na špičky, druhé sebou seklo a nejstaršímu ledolezcovi prokluzujou lýže.

Lepení pásů, foto: Petr Jandík

Poprvé v životě nalepuju pásy a kupodivu to jde. Chůze je bez prokluzování o hodně rychlejší. Sysel s Pandou mi sice utekli, ale dostihuju je v depu na konci buďfitky, kde se provádí přezouváž, obaláž a u některých jedinců i svačináž. Já přezouváž vynechávám, protože mám ty skialpy udělaný na mačkoidní plastiky a svačináž nechávám, až něco vylezeme. 

Depo na konci stezky Buď fit, přezouvání a oblékání, foto: Petr Jandík

Přesunujeme se ke druhé obranné linii ledopádu, k potoku Labe. Nedá se říct, že by to byl velepotok, ale hloubka postačí na důkladné nabrání do bot, kdyby do něj člověk spadl. Před potokem zapichuje většina ledoborců běžky. Přemejšlím, co s půjčenýma skialpama za dvacet klacků. Nakonec je, boře se do pasu ve sněhu, zakopávám pod smrček v naději, že je případný zloděj nenajde a já po návratu ano. Sotva překonám potok já, dohání nás moje domluvená spolulezkyně se svým synkem Ondrou a jakožto mistryně sportu si hravě poradí s přechodem potoka i na sněžnicích.

Traverz potoka je další z nástrah příchodu k ledopádu, foto: Petr Jandík

Pak už je po sto metrech do kopce vidět ledopád ověšený těmi, co přišli dřív.

Z přístupové cesty, foto: Petr Jandík

Pod ním už je spousta lidí. Skoro se zdá, že už tam na nás nebude místo, ale přitom tu je jen šest nebo sedm dvojek a teoretická maximální kapacita ledů - 16 lidí - ani není naplněna.

Obalit se do goráče, foto: Petr Jandík

Než se stačíme vybalit, nasadit mačky, obléct sedák (sákryš to mělo být v opačném pořadí...) a navěšet na sebe šrouby, uvolnila se levá půlka hlavního ledu. Sysel vyrazil a šroubuje jak divej. Já za ním, a šroubuju o něco řidčejc, protože se cejtim celkem v pohodě. Mám totiž ostrý motyky, včera jsem je olíznul pilníkem. Sysel je ale nahoře stejně dřív, než Metuzalém.

Labský ledopád v oblezení. Vlevo Sysel, uprostřed autor, vpravo nahoře budoucí padlý hrdina, foto: Ondra Pavlíček

Ledík je už dost naklofanej a většinou stačí jen trochu přiseknout do staré díry. Je to ale zrádný, občas se uloupne celá miska a schody jsou fuč. Zase je to ale ideální místo na šroub. Tak si to klofu do kopce a na jednou křik, pozóór! Přitisknu se k ledu, shora padá nějaký sníh, cítím tah za svoje lana. Pak se všechno uklidní a vedle mne visí ojíněný človíček s jedním piklem a vypadá, jakože se snaží pochopit, kde to vlastně je. Prolítl se nějakých pět metrů a chytila ho trubka. No vida, ani bych neřekl, že to tolik udrží. Sotva odrazí za Syslem Panda, na patní hroty se jí lepí prvolezec další dvojky. Ani kus ledu nazmar!

Prvolezec v levé částí hlavního ledopádu, foto: Petr Jandík

Nechávám ve vylezené cestě šrouby a pak si ji dává na ostrém konci taky Alena. Modré nebe se v krátkých intervalech střídá s vánicí.

Alena na špici, foto: Petr Jandík

Lehce poteklé skály vpravo, foto: Petr Jandík

Alena v bílém s částí rozlučkové kytice, foto: Petr Jandík

Kromě hlavního ledu, kde můžou lézt současně tři dvojky, jsou vlevo ještě dva o něco menší ledy

Menší ledopád vlevo, foto: Petr Jandík

Nejmenší úplně vlevo, foto: Petr Jandík

Abychom se zahřáli, dáváme si hlavní led ještě s horníkem a házíme lano Syslovi, který zjistil, že šroub plný ledu vevnitř jaksi nezašroubuje a pokud se led nevyklepal už dole, ve kolmým už to neudělá.

Hlavní led, foto: Petr Jandík

Pomalu se blíží čas, kdy je třeba odjet zpátky. Jedna nenasytná dvojka si vychutnává samotu, když už všichni odešli.

Uprostřed hlavního ledu, foto: Petr Jandík

Co dodat? Ledík byl dobrej, lyže jsem našel, při sjezdu si ověřil, že když člověk nemůže pružit v kolenou, špatně se jezdí i na tak mírným snahu, jako je Buďfitka, a že kérkonošský kyselo ve chlebě se dá docela dobře jíst. Za pade to není zas tak drahý na to, že dostanete kromě polívky skoro celej chleba, kterej jsme si ale moc neužili, protože nám ho Panda většinu zabavila pro svou kobylu.

To je asi tak k problematice ledopádu v Labáku všechno. Popis je v databázi cest.

Buď fit!

P.S: Kdybyste tady našli nějakej překlep, úklep nebo příklep tak nám napište kde a co. Díky.