Alpes Angels, prvovýstup na Aiguille Sans Nom

Orientační mapka Chamonix. Zdroj www.chamonix.net

Vrchol Sans Nom (3982m.n.m.) se tyčí v hřebeni táhnoucím se z věží Drus na Aiguille Verte, Jeho severní stěna stoupá z ledovce Nant Blanc. Spodní část stěny tvoří obrovský skalní masív podpírající visící ledovec, jenž přechází ve strmou skalní stěnu posetou smrkanci ledu. Do sedmdesátých let minulého století měla tato stěna pouze dva výstupy od mistra Armanda Charleta (ne, to není ten, co založil Charlet-Moser patřící dnes pod Petzl, to byl Jermarn Charlet). Potom nastoupili angličtí specialisté Joe Brown (skála) a Tom Patey (mixové lezení). Jejich cesta je i dnes (ve své originální linii) velmi vážnou cestou v této stěně.
Skutečným milníkem moderní doby však byl výstup, který uskutečnili v roce 1978 Patrick Gabarrou se svým nevlastním bratrem Philippem Silvy. Skalní lezení 6c/A2 (volně M8) ve spodní části a obtížné mixové lezení v části horní dělají z této cesty jednu z výzev moderního alpinismu.

Severní stěna Sans Nom. Vpravo vrcholy Drus, foto: Pavel Vrtík

A poté se na scéně objevila další velká jména: Simon Richardson, Stevie Haston, Francois Marsigny, Mark Twight, Scott Backes, Valeri Babanov, Andy Parkin, Jules Cartwright, Nick Bullock, Christoph Dumarest… tento výčet vypadá jak telefonní seznam těch nejlepších alpinistů posledních let. Linka vylezená dvojicí Mark Twight a Scott Backes, „There Goes the Neighborhood“, ohromila francouzskou lezeckou scénu natolik, že z Marka se stal v Chamonix nepřítel číslo jedna. Sám Mark si považuje tuto cestu za to nejtěžší, co v Alpách vylezl a problémy s francouzskou lezeckou smetánkou vnímá jako boj chátrajících klasiků (Francouzi) proti trénovaným modernistům (Twightovci).
Přidat prvovýstup v této stěně znamená udělat zářez na pažbu pušky té nejlepší alpinistické společnosti.

Mejla a Bača, foto: Pavel Vrtík

S Mejlem jsme se sladili už během našeho prvovýstupu v Lomnickém štítě. Já mám na starosti plánování, řízení, organizaci, lezení, vaření, tahání. Mejla zase má za úkol jištění, vybírání délek, jumarování, auto, tankování, mazání chlebů atd. Prostě vše je vyladěné do posledního detailu. Naše lezení se odehrává v poklidné atmosféře. Mejla moc nemluví, já jsem většinu času v „zóně“ na prvním a čas letí závratnou rychlostí. Naše lezení je přerušováno jen občasným „zruš“, „žlutý na fix“, „na červeným tahačák“, „tahej“. Oba dva si to užíváme dokonale. Já, odloučen od svých tří dětí a stresující práce, hluboce medituji, rozjímám a harmonizuji ducha a tělo. Mejla se kochá.

Topo našeho prvovýstupu „Alpes Angels“, foto: Pavel Vrtík

Linku pro náš prvovýstup jsem našel podle jedné z mála fotek této stěny - beta informací o severní stěně Sans Nom je totiž pomálu. Linie je logická a stále mi vrtalo hlavou, proč ji ještě nikdo nelezl. Rozluštit tuto hádanku šlo jediným způsobem…

„Bonjour madam, deux billets en Grand Montets, s'il vous plaît“, hrdě sypu na sympatickou pokladní v Argentière. O půl hodinky později, pod Petit Verte, již barvíme sníh dozlatova a kroutíme krky nad panoramatem Montblanského masívu. Je pozdě odpoledne a po 12hodinové jízdě se cítíme zesláblí. Nožičky se podlamují pod váhou našich haulbagů. Vzhledem k tomu, že vůbec nevíme, co nás v dalších několika dnech čeká, tak toho neseme asi opravdu příliš mnoho. Balení probíhalo za neustálého přemílání otázek. Budeme muset hákovat ? Bude stačit 15 skob ? Jedničky nebo účka ? Spíš víc menších friendů nebo čtyřku Camalota ? Háčky ? Lezečky ? Jídlo na čtyři nebo pět dní ? Plynu raději víc. Kolik šroubů ? Kolik metrů prchačky ? Co abalaky ? …

Bača kope první bivak, foto: Milan Doležal

Shazujeme svině pod nástupem a těsně u skály kopeme plošinku na stan. Krásný západ slunce nás dokonale nabíjí na příští náročný den. Budíček na čtvrtou a první délky dávají tušit, proč se ještě nikdo nepustil do tohoto dobrodružství. Vertikálně vrstvená, velmi rozbitá skála (tzv. rybí hřbety). Jen něco neshodit, nepřeseknout lano a nezabít Mejlu. To by mu nepomohlo ani gri-gri třetí generace. Mírné úseky střídají převislé koutky, kde cepíny putují na sedák a sílu ducha doplňuje síla prstů.

Mejla vybírá třetí délku, foto: Pavel Vrtík

Těžší místa lezu bez haulbagu a pak jej obtížně tahám za sebou na štand. Mejla jumaruje s batohem. Zdola to vypadalo na občasné hákovaní, ale překvapivě jde vše volně na OS. Ještě drobný boulder s tahačákem na zádech a jsme na hřebínku. Pěkné místo na bivak, ale ještě máme dost času, tak jen svaříme něco k pití a pokračujeme dále. Přes nevinný sérak se dostáváme na střední ledové pole. Zhruba v polovici jej přetíná trhlina, jako stvořená pro biváček i s naším stanem dvouchlapákem. Západ slunce opět maluje nebe všemi odstíny rudé.

Druhý bivak v trhlině. Bača vaří večeři, foto: Milan Doležal

Třetí den znova čtvrtá a zase lezení. Několik ledových délek nás přivádí pod klíčovou část výstupu – dlouhý převislý kout, jehož středem se jako žraločí ploutev, tyčí ostré žebro. Žebro duní a kde to jde, tak místo frendů raději dávám vklíněnce – ty při případném pádu méně roztahují spáru a hrozí tak menší riziko, že celé žebro skončí Mejlovi v náručí. Výše se spára rozšiřuje a už opravdu pomáhá jen čtverka Camalot. Cepíny jsou již dávno na sedáku, mačky ladí milimetrové lišty a z posledních sil překonávám žraločí ploutev.

Bača v osmnácté délce, pod klíčovým koutem s žraločí ploutví, foto: Milan Doležal

Další délka je velmi nepřehledná, stále se nemohu rozhodnout, zda převislou spárkou vlevo či vpravo a tak volím pár kroků přes A1. Snažím se tlačit doprava, kde na fotografii byla vidět možnost průstupu pásmem ploten. Vše marné – koutky, hluché jak moje babička, a plotny hladké, jak bříško mojí dcery (ruce pryč, pašáci), mne vytláčí doleva. Zde nepomůžou ani jedničky, ani lezečky. A nýty pro postup v horách ? To by nám Mark Twight dal!

Lehčí skalní a všechny ledové délky jsme lezli s haulbagem, foto: Milan Doležal

Další délkou se dostáváme do cesty Gabarrou-Silvy. Obtíže končí, ale místo vhodného fleku na bivak přichází únava. Chvíli lezeme v Gabrarrouově linii a pak nás to opět pouští doprava. Všude jen skála a led o sklonu 75°. Třetí západ slunce zahřívá naše unavená záda při kopání poličky o půl metru čtverečním. Noc netřeba popisovat.

Mejla vyklepává v poslední délce, foto: Pavel Vrtík

Na čtvrtý den ráno již cítíme vrchol. Možná kvůli tomu náš hrnec mizí v údolí, což znamená konec vody a tedy nejrychlejší cestou dolů – vlastně nahoru. V další délce zmizí v údolí šroub i s karabinou - ještě, že Mejla zůstal. Natahuji délky, co to jde, často lezeme souběžně. Batohy jsou stále těžké, ale vrchol je blízko. Konečně jsem na hřebenu a koukám na Grandes Jorasses. Zrovna vychází sluníčko a otvírá naše zalepené oči. Radost však nepřichází. Ještě je brzo. Duše je stále v hluboké meditaci. Čeká nás náročný sestup. Tak, jak jsme vystupovali pro nás neznámou stěnou, tak sestup je úplná jízda tmou. Slanit? Ale kudy přesně? Kolik to vlastně bude slaňáků – deset nebo dvacet ? No, nic, jdeme na to.

Jedno z mnoha slanění na sestupu, foto: Pavel Vrtík

Po patnácti slaněních, po pár nadávkách při stahováních, kdy se to kouslo a musel jsem se přepnout z režimu „dolů“ do režimu „nahoru“, po spoustě oplakaném matroši a hlavně totálně vysušení (slunce 100%, voda ve flašce 0%) jsme přistáli na ledovci Charpoua. Že pozdní odpoledne je nejhorším časem pro přechod rozbitého ledovce, se dočtete v každé příručce. Ale tak, jako v první části, tak i tentokrát stáli Alpští Andělé při nás. S nádherným západem slunce si užíváme poslední kroky na chatu Charpoua. Odtud už příběh pokračuje jen barbarským zaháněním žízně, božsky dobrým spánkem, andělsky krásným sestupem a nekřesťansky drahým vláčkem z Montenvers přes Chamonix do Argentière, abychom se na pátý den ocitli opět u našeho auta plného klobásek a dalších dobrot.

Bača s Mejlem na chatě Charpoua, foto: Milan Doležal

Jak jste zajisté pochopili, název cesty „Alpes Angels“ se váže k božské milosti, která nám dovolila prožít takto nádherný týden bez újmy na zdraví. Ať už se jedná o první třetinu stěny s volnými kameny, či o klíčovou pasáž s dunivým žebrem, stahování lana při slanění nebo přechod ledovce Charpoua za totálního pařáku. Zlé jazyky, které tvrdí, že název cesty je odvozen od názvu nočního podniku v Chamonix, který Bača při svých výletech nikdy neopomene navštívit, nemají pravdu.

Shrnutí:
Francie, Chamonix, Mont-Blanc masív, severní stěna Aiguille Sans Nom, prvovýstup „Alpes Angels“, 13.3.-15.3.2012, Pavel „Bača“ Vrtík, Milan „Mejla“ Doležal, 1200m, M7/A1

Použitý materiál:
Friendy BD Camalot C4 vel. 0.25-4 (střední velikosti 2x)
Vklíněnce WC vel. 5-13
Spousta smyček 60 (10x) a 120cm (8x).
8 šroubů do ledu
4 skoby (2x dužník, 2x nožovka)
lano plné 9.8mm (60m) a tahací 7.9mm (70m)

Výbava:
BD - batoh 55l BD Speed, friendy, šnůry na cepíny, rukavice
Adr design - tahačák 60l
Raveltik - mačky, cepíny a šrouby do ledu
Tilak – rukavice, spoďáry, goráče, primaloft bunda
RAB – bunda a kalhoty z primaloftu
SirJoseph – primaloft kalhoty
Prima – 1.2kg spacáky z Climashieldu
MSR – vařič a hrnec Reactor
Nalegene – 1l flaška s termoobalem
Therm-A-Rest – NeoAir XLite a ProLite Plus
Scarpa – Omega, Phantom 6000
Singingrock – přilba, lana, smyčky, expresky, karabiny, jistítka, jumary
A další …

Topo zespodu

Topo

Podívejte se na video přibližující výstup, který byl oceněn ČHS titulem Výstup roku 2012: