Siegrist na Makalu III

13 květen 2013, Makalu...

Předmluva od Davida Göttlera:
Zklamání i pokrok, toto obojí teď cítíme.
Je to zvláštní pocit a zajisté okamžik naší expedice, který mnohé změní.
8. května jsme vyrazili k táboru 2. Následující den jsme chtěli všichni nahoru na Makalu La, abychom se ještě jednou aklimatizovali.
Náš skvělý meteorolog Karl Gabl nám předpověděl 9. květen jako den s nejslabším větrem.
Nakonec to přece jen bylo trošku jinak. Až do příchodu do tábora 2 šlo vše podle plánu.
Jakmile jsme dorazili, dali jsme se do rozpouštění sněhu, pití a odpočívání. Všem se dařilo skvěle, jen Steph si náhle začal stěžovat na stále silnější bolest hlavy.

Steph vzpomíná:
„Potom, co jsem při každé aklimatizaci ve výšce přes 6.400m ve fázích klidu (rozuměno v noci) měl jednostranné, silné bolesti hlavy, které jsem dostal pod kontrolu jen díky dávce silných léků, jsem doufal, že se mi tentokrát obtíže vyhnou. Zvláště když jsme strávili poslední noc zhruba 150 výškových metrů - asi v 6.900m - výše.“
Při příchodu do tábora 2 jsem se cítil úžasně a v dobré formě. Společně s Davidem jsme hrabali místo pro druhý stan.
Jak přišli ostatní, lehli jsme si do stanu a začali vařit. Byly teprve dvě hodiny odpoledne.
O půl hodiny později se bolest opět ozvala - v tom místě, kde jsem před pár lety utrpěl zlomeninu lebky.
Pokusil jsem se to ignorovat a nevzal si žádný lék proti bolesti, protože mi bylo jasné, že kdybych teď začal s léky, můžu zítřejší výstup na Makalu-La „pohřbít“. Bolest byla stále silnější.
Jednu polovinu hlavy jsem měl nepřirozeně horkou a oko přestalo reagovat normálně.
David byl hodně starostlivý a uvařil mi polévku. Bylo mi příliš na zvracení, než abych jedl. Už to nešlo jinak, než přece jen sáhnout po lécích. Najednou se pro mě zbořil takový můj malý svět. Bylo mi jasné, co to znamená.
Michi přišel do našeho stanu. Podíval se na mě. Jemu i Davidovi bylo relativně rychle jasné, že musím co nejrychleji sestoupit do nižšího tábora. Mně to bylo také jasné - jen jsem si to nechtěl připustit.
David, Michi a Daniel mi pomohli sbalit materiál a David mě nakonec doprovodil do tábora 1.
Odtud jsem sestoupil sám do „normálního základního tábora“, kde mě přivítal náš Sirdar, Karma.
Odtud jsme už po tmě další hodinu sestupovali do našeho základního tábora. Slabé bolesti hlavy jsem měl ještě celou noc, ale dařilo se mi podstatně lépe. Dvojitá dávka silných léků a nižší nadmořská výška udělaly své.“

A dále Davidova zpráva:
Tak jsem strávil noc sám v našem stanu. Bylo zvláštní, mít tolik volného prostoru. A bez Stepha bylo navíc ve stanu znatelně chladněji.
Ráno jsme nikam nespěchali a s prvními hřejivými slunečními paprsky jsme vše sbalili a vydali jsme se na cestu nahoru na Makalu La. Stejně tak jako ve vysokých horách jsme i tady opět pochopili, že to, co vypadá blízko, je často brutálně daleko!
Z tábora 2 nahoru k průsmyku to vypadalo totiž jako „no to přece vyjdeme rychle“…to jsme si ale jen mysleli! Právě konec nám dal zabrat.
Člověk si pořád myslí: OK, tady už bude rovina a máme to za sebou. Jenže pořád znovu má člověk před sebou dalších 60m k následujícímu kraji. Ale jednou už to byl přece jen poslední okraj a byli jsme nahoře. Makalu La je druh náhorní plošiny, kde začíná další samostatná hora!
Je to planina z ledu a tvrdého sněhu, prostoupená skalními ostrůvky. Zde jsme postavili oba naše stany. Vítr byl snesitelný, začalo trochu sněžit a výhled byl téměř nulový.

Teprve večer se vyjasnilo a mohli jsme vidět, kde jsme. Úžasný výhled!
Kangchenjunga a Jannu ve večerním světle, na druhé straně Lhotse a Everest téměř nadosah. Vedle toho všechny vrcholy oblasti Kumbu a na druhé straně daleký Tibet.
Tak působivý byl tento pohled. S dalším prudkým nárazem větru jsme se ale rychle vrátili do reality! Celou noc trhal vítr s našimi stany a o to více s našimi nervy.
Každý náraz větru navál do stanů jemný sníh a uvolnil jinovatku z vnitřní strany, která potom padala do obličeje.
Pokus, bránit se tomu kompletním zakuklením se, byl úspěšný jen částečně. Neboť nutkání nadechnout se mařilo neustálé kuklení se.
A tak jsme tady nahoře, více či méně úspěšně, přečkali noc.
V pět hodin ráno nás vysvobodily první sluneční paprsky a po chuťově nevýrazné snídani jsme se začali balit. Ještě že dolů to jde vždycky mnohem rychleji než nahoru.
A to nejlepší: s aklimatizací jsme už tak daleko, že jakmile se udělá pěkně, mohli bychom zahájit náš pokus.
Podle toho, jak dlouho vydrží dobré počasí a jak bude přívětivé, se rozhodneme, zda se pustíme do pilíře nebo vezmeme zavděk normálkou.
Na pilíř potřebujeme vážně dobré počasí, a to přinejmenším aspoň 5 dnů, jinak by to v našem minimalistickém stylu bylo beznadějné. Uvidíme…

Na oběd jsme byli zase všichni v základním táboře a vychutnávali jsme si dobré jídlo.
Stephovi se dařilo zase báječně, ale i tak dospěl po prožité události k následujícímu rozhodnutí:
„Po této příhodě bylo všem bez dalšího vysvětlování jasné, že takhle nemůžu vystoupit do větší výšky a už vůbec riskovat pokus na západním pilíři.
Kdyby mě na pilíři potkal opět ten samý problém, bylo by to riskantní jak pro mě, tak i pro mé kamarády, protože sestup by se dal uskutečnit jen stěží.
Západní hřeben – to je ta linie, která mě na hoře zajímala a fascinovala.
Nádherná hora, úžasná linie. To je to, co je pro mě důležité – ani výška ani jméno.
Technicky lehčí a fixními lany zajištěná normálka ve mně vzbuzuje zájem o to méně. Mnohem více jsem byl překvapen a hlavně zklamán tím, jak to na normálkách na osmitisícovkách chodí. Horolezci jsou většinou šerpové – mnozí ostatní jsou často jen platící, technicky slabí klienti.

Poněvadž jsem se od mého úrazu se zlomeninou lebky pohyboval v těchto výškách (vrcholových partiích) vždycky jen pár hodin a potom sestoupil hned dolů, s tímto problémem jsem se tolik nesetkal.
V tuto chvíli pro mě tudíž tato expedice skončila. Přesto ten čas strávený se čtyřmi kolegy byl super.
Hodně jsme se nasmáli, jako tým jsme fungovali skvěle a lidsky jsme si báječně rozuměli. Všechno by pasovalo…
Nuže přeji těm čtyřem od srdce hodně úspěchů na západním pilíři, srdečně děkuji za úžasných společných 5 týdnů a hlavně zůstaňte zdrávi!“

Držte nám palce a mějte se všichni moc dobře!
Srdečný pozdrav z Makalu ze základního tábora,
David, Steph a kolektiv

17. květen 2013 Makalu

Zítra nebo pozítří zahájíme útok na vrchol!
Rozhodli jsme se ale pokus o západní pilíř vzdát. Zdá se nám, že mnoho faktorů mluví proti. I když se už asi nedozvíme, jestli jsme učinili správně.
Nechceme ale domů přijet s nepořízenou, tak zkusíme štěstí na „normálce“. Ani tady to ke konci - už jen kvůli velké výšce 8.485m - nebude žádná procházka.
Doufáme, že nám držíte palce a my se zase ohlásíme, jakmile dorazíme zpátky!
Srdečný pozdrav z Makalu BC,
Hans, Daniel, Michi a David.