Graziani a Benoist: Jižní stěna Annapúrny

Graziani a Benoist nejsou v Himálajích žádnými nováčky. Prvně jmenovaný byl častým parťákem Christiana Trommsdorffa. Alpským stylem provedl prvovýstupy málo frekventovanými cestami jako například jihovýchodním hřebenem na Makalu (2004), Chomo Lonzo (2005), Pumati Chhish (2007) nebo Nemjung (2009). Benoist, který leze hlavně s Patrice Glairon-Rappazem, byl dvakrát nominován na Zlatý cepín. Poprvé za výstup Severozápadní stěnou Thalay Sagar (2003) a poté za svou novou cestu jižní stěnou Nuptse (2008). Účastnil se také výpravy na Chomo Lonzo z roku 2005 a vystoupil novou linií v severní stěně Kwangde Lho (2006). Cestu nazval Normal routes have nothing extraordinary což je prý zároveň skutečné vyjádření jeho horolezecké filozofie.

Z expedice roku 2010, foto: guides06.com

Ani pro jednoho z nich to nebylo poprvé, co se ocitli v jižní stěně Annapurny. Pokoušeli se o ni už roku 2010, ale tehdy ještě bez úspěchu. Pod Annapurnu do základního tábora dorazili koncem září a po aklimatizaci, která mimochodem zahrnovala i výstup na Annapurnu Jih (7219m), byli v půli října připraveni na Japonskou cestu v jižní stěně. Svůj výstup museli tehdy kvůli počasí o týden odložit. Vyrazili až 22. října alpským stylem. Za tři dny vylezli do 6800 metrů, odkud museli sestoupit kvůli sněhu, kterého bylo příliš a nadměrně je zpomaloval.

Letos vyrazili lezci z Francie třetí týden v září. Pro aklimatizaci si záměrně vybrali méně navštěvované údolí. Povětrnostní podmínky se jim zdály být lepší než před třemi lety, ale i přesto jim špatné počasí ztěžovalo situaci.

Při aklimatizaci se jim téměř podařilo stanout na nepojmenovaném šestitisícovém vrcholu nedaleko Annapurny III. Nicméně nepříznivé podmínky je donutily otočit se 100 metrů pod „cílem“. Později zamířili na další šestitisícovkku, která byla potencionálně panenským vrcholem. Tři dny dobrého počásí jim umožnily vylézt úžasným žlabem, 700m, TD+ s ledovým 95º úsekem. Stalo se tak 9. října, v den, kdy Ueli Steck sám stoupal jižní stěnou Annapurny.
16. října vstoupili do základního tábora v 5000 metrech. Následujícího dne vyrazili do stěny. 19. října hlásili svou polohu v 6550 metrech. Tento den věnovali kvůli špatnému počasí odpočinku. Dodali, že jejich bezprostředním záměrem je traverzovat do linie, o kterou se roku 1992 pokusili Pierre Béghin a Jean – Christophe Lafaille (linie, kterou před tím vystoupil Ueli). Zdála se jim nejschůdnější.

Stéphane a Yannick, foto: guides06.com

Podle zpráv z telefonického hovoru se 23. října dostali do 7700 metrů. Stalo se tak po třech nedostatečně zajištěných bivacích, jeden z nich byl dokonce beze stanu, i když počasí jim přálo: teploty byly „na sluníčku mírné, ve stínu mrazivé a větru bylo málo.“ 24. října stanuli na vrcholu.

Poslední zprávy z 28. října na stránce guides06.com hovoří o extrémní únavě a vážných omrzlinách Stéphana Benoista, který musel být po sestupu evakuován do Katmadú, odkud má být co nejdříve dopraven zpět do Francie.