Jsou věci, které nevysvětlíš...

„Ááále“, nadechne se a spustí.
„Já ti jdu takhle do chlívku a chci podojit tu naši kozu.
Ta potvora, jakmile se k ní ohnu, začne okamžitě zadní nohou kopat.
Tak jsem jí to kopyto přivázal ke kůlu.
Chci znovu začít, a co myslíš, rohatá mě kopne přímo do čela.
Nenechávám nic náhodě a uvazuji i tu druhou.
Zatahuji uzel, stojím přitom v zadu, mezi těma jejíma nohama.
Najednou mi povolí kanička na montérkách a spadnou mi kalhoty až ke kotníkům.
Nic dramatického, ale v tom vrazí do dveří moje manželka.
To ti říkám kámo, jsou věci, které nevysvětlíš." 

No a zase z jiného soudku. Před pár hodinami, když jsme míjeli na eXploreru houpající Smith Island, dopadlo na stůl jednomyslné rozhodnutí, že se na něj prostě lézt nebude a tím jsme spustili nechtěnou lavinu událostí. Bez jakéhokoliv úmyslu jsme rozkopali „Kapčovi“ hrad z písku, jelikož předpokládal, že vypadneme na pár dní z lodě. Jeho vysněná představa, vzala tím pádem za své. K tomu mu pořád nešlo do hlavy, proč nechceme lézt. Vždyť nás převezl přes Drakera a kopec, ten původní cíl expedice je vidno před přídí lodě jak na dlani. Opakující se všetečné dotazy, jaký je náš plán, končil jeho vyvalenýma očima, do kterých se pozvolna vloudilo podezření, cože jsme to za lezce. Ti Češi jsou fakt dost divní, hnijí v podpalubí, řehtají se jako protržení, přitom kroutí hlavou, že tohle se prý lézt nedá a stále jen pijí pivo, nebo víno. Už překonaly ty nejčernější mety, včetně pijanů z Ruska a Ukrajiny. Jsou snad bezedný?

Na otázky jsem trpělivě odpovídal ujištěním, že mu určitě řeknu, až nás něco zaujme a ať tedy v klidu pluje dál.
„No jo, ale kam proboha, když nemáme žádný jasný cíl?“, proběhla mu vlna hlubokých vrásek přes čelo.
Máchnu rukou někam do éteru a pokusím se zároveň o co nejmilejší ozbrojující úsměv, který mám uschován opravdu jen pro vážné chvíle ve svém bohatém „šklebáckém“ repertoáru.

„Upřímně nevím Steve, jsem tu poprvé, ale jeď klíďo dolů, prostě někam dále na jih“.
Jeho oči se roztáhly o řád víc jako u angorského králíka a každou chvílí čekám, že mu vypadnou z důlků, nebo ho minimálně trefí šlak.
Bez varování vyběhl po pár schůdkách na palubu jak pobodaný od včel a začal okamžitě kouřit. Nejspíš jediná jeho jistota s touto partičkou.

Mám ho rád a je docela fajn chlap, ovládá excelentně své mořeplavecké řemeslo, ale rozhodně neomračuje znalostí lezení v horách. Ani jsem nic podobného, na jeho obranu neočekával. Tudíž vše převáděl dle optiky protřelého jachtaře, tudíž pomocí převodníku na vítr do plachet, případně námořní uzle, což docela blbě koresponduje s našimi účely. O teplotách vzduchu či kvality sněhu ani nemluvě. Informace o této Antarktické oblasti jsou tak skoupé, že nezbývá než čekat a doufat. Chudák Steve, má to s námi chlapec těžké.
Jeho návrat po zdravotní pauzičce přináší i velitelské rozhodnutí. V té chvíli kapitán „pes“ využívá svého postavení absolutistického vládce, rozhodne demokraticky, bez předchozích otázek.

„Budeme tady kotvit“ a ukáže zažloutlým prstem od cigára směrem k shluku malých ostrůvků. Jsou to sněhobílé zakulacené bobečky, kolem sta metrů nad mořem a stlačené k sobě, jako hejno ustrašených kuřátek. Tentokrát vyvalím bulvy Já.
Jasan, zakotvíme, smiřuji se s osudem, ale okamžitě mi prolétne, co tady, obklopeny mořem uprostřed ničeho, na takových sněhových „Pižďuších“ budeme dělat? Upřímně nevím. Za chvilku je loďka v malé zátoce vyvázaná lany do čtyř stran. Přes vykouřený hluboký hlas přichází pokyn, přitom na obličeji se zlatí škodolibý úsměv, „ták hošánci, můžete jít na břeh a vylezte aspoň nějaký kopec. Ovšem pokud si troufnete“. Pchééé.

8.Radost nic netušícího. Těsně před nástupem do stěny.

Nevěřícně s kluky na sebe posíláme překvapené pohledy. Ten si z nás snad dělá čurynu.

Nakonec vystupujeme celkem s povděkem do gumového Zodiaku a odjíždíme za prdlavého zvuku motoru ke břehu. Aspoň se protáhneme, hledám pozitivní náladu ve ztracené rovnováze. Každý se připravil na závažnost výstupu, dle svého uvážení. Já si třeba beru do báglu zbraně na lezení v ledu, kdyby se snad náhodou dalo drápat po séracích rostoucí přímo z hladiny. Nicméně Rosťa nenechal náhodě žádný prostor a přibalil si dvě lahve skvělého červeného Malbecku. Další zavazadla raději již nekontroluji, ale nemám pochyb. Míjíme plovoucí kru, kde se válí tuleň, který nás má totálně na háku a přirážíme ke kamennému výběžku s desítkou protestujících tučňáků. Vzápětí již šlapeme strání až na vršek „Oškobrhu“.

Užíváme si krásný výhled na ostrov Brabant s doušky vína na jazyku. Mé oči nakonec zaostří a jde se na věc. Nikdo už další evidentně nevidí co já, tu zábavnost, tu srandu, ten skvělý nápad lézt na ledový sérak. Má to jeden drobný háček v podobě brodění se po kolena ve vodě, než se dostanu k nástupu, jelikož Zodiak odjel k lodi, aby byla nejspíš jistota, že se hned tak nevrátíme. Testuji chladivost vody, která je smrtelná. Vylévám slanou tekutinu z plných bot, pak ždímám ponožky a z báglu vyndávám potřebné věci. Jen tak zkusmo zasekávám cepíny do modrající zmrzlé hmoty, jestli jsem to třeba nezapomněl. Jo, docela dobře drží. Nad hlavou mám tak čtyřicet, padesát metrů lezení.

Část kluků s flanděrou v ruce, u které začíná prosvítat již smutné dno, mne poklidně sledují z protější strany zálivu, rozsazeni na balvanech, připomínající lodžie v nějaké sportovní aréně. Prvních šest metrů lezení pohoda klídek. Lehce převislý ledík krásně ubíhal, ale co mělo pak následovat, vycházelo čistě z neznalosti antarktických podmínek. Blížil se neodvratně čas pro hořký kalich, který jsem měl vypít za pár chvil až do dna. Čekal jen o kousek výš a já nádoba hloupá, prostohlávek domýšlivý, se sunul po krůčkách k průšvihu.

Bez varování se led změnil na hnůj, kde cepíny se začaly prořezávat a mačky lovily v sypké kaši. Terén se sice narovnal a místy malinko položil, ale šanci slézt tu spodní část jsem již propásl. Ty jsi Holečku takový korunovaný…….

Pomalinku se sunu vzhůru, konec konců nic jiného se dělat nedá. Hrabošivé prokopávání přemrzlým sněhem nikomu nepřeji. Udělat chybu, která číhá při každém pohybu v podobě ztráty rovnováhy, znamená vytvořit ze sebe ošklivou mrtvolu. Vše spíše připomíná hrabání v pískové duně, kde krok vzhůru je automaticky půl kroku dolů. Dolézám k místu, kde sníh vytvaroval převěj, kterou zde zanechal nejspíš cukrovo-větrný učedník z našlehaného bílku.

Skrze ni se prokopat, tak to bude čistokrevně stavbařské dílo, rovnající se tunelu pod Mont Blankem. Několik nekonečných minut, mlátím do drobivého sněhu, který mi padá za bundu a taje na obličeji. Rvu se o každý centimetr a po zádech stékají stroužky ledového potu. V kalhotách „nabobkováno“. Konečně prolézám první dírou skrze sněhový kšilt. Za dalších patnáct metrů bude další. Ježíšku panáčku. Dělám kroky nad odtrhem, který vůbec nebyl od spodu vidět a ani bych ho tady v strmém úseku nehledal.

Za následujících dvacet minut se „prokrtkuji“ i horní převějí přímo do plata. Hrdina trouba přežil. První setkání s Antarktidou proběhlo. A pokud se mne zeptáte, proč jsem dělal takovou skopovinu, tak jediné na obhajobu mohu říci:

„Jsou věci, které prostě nevysvětlíš“.

Těbůh Mára