Vertikální sprint na symbol Dolomit

I takhle nějak mohla vypadat SMS domluva hlavních aktérů impozantního lezeckého výletu. Cíl byl tedy jasný – první nonstop zimní přelezení severních stěn Tre Cime.

V brzkých ranních hodinách 17. března se do toho Michi Wohlleben a Ueli Steck pustili. Krátce po půlnoci následujícího dne bylo posekáno. Výsledkem je průstup Casisinem na Cimu Ovest, Comicim na Cimu Grande a Innerkoflerem na Cimu Piccolu za 15 hodin 42 minut.

Interestantní. Nechme si slovy účastníků přiblížit průběh akce.

Jak se taková akce plánuje? Čí to byl vlastně nápad?
Michi: Tenhle projekt byl můj nápad. Nosil jsem ho v hlavě hodně dlouho. Na realizaci dlouho nedocházelo, ale když nastal jeho čas tak to byl fofr. V úterý jsem napsal Uelimu, zda by do toho šel. Příznivá čtvrteční předpověď rozhodla, že dáme pokus. Sraz v neděli na Misurině, pizza, rychlé doladění plánu a hurá na sněžných skútrech na chatu Auronzo.

Byli jste hodně rychlí. Čekali jste to?
Michi: Nečekal jsem to. Počítal jsem s časem 30 hodin a víc.
Ueli: Pro mne bylo těžké odhadnout časovou náročnost. Na Tre Cime jsem lezl pouze jednou. Sólo jednou z cest co jsme lezli nyní, Comiciho na Cima Grande.

Jak to celé vlastně probíhalo?
Michi: Chtěli jsme vyrazit ve 3:30, ale kvůli silnému větru jsme to trochu posunuli. První byl na řadě Cassin (8 UIAA nebo 6+/A0, 650 metrů), na kterého jsem počítal tak 6 až 12 hodin. Vylezli jsme ho na spojovaných 7 délek. Lezli jsme rychle a často současně. Stopky na vrcholu ukazovaly 3 hodiny 37 minut. Dolů jsme slezli za hodinu. Stejným stylem jsme potom přelezli cestu Comici-Dimai (7 UIAA 6/A0, 550 metrů) za 4 hodiny 47 minut. Sestup z Cimy Grande už byl náročnější. Komplikovalo ho dost sněhu i tma, která mezitím padla. V sedle mezi Cima Piccolou a Cima Grande jsme byli v devět hodin večer. O 30 minut později jsme začali zase stoupat. Mixovým terénem jsme dolezli do severního sedla a z něho dále Innerkoflerovou cestou. V 0:20 jsme si s Uelim podali ruce na vrcholu. Láhev dobrého vína na chatě byla načatá ve 2 hodiny ráno.

Byla tahle akce hodně nebezpečná?
Michi: Určitě to nebylo extrémně nebezpečný, i když do určitého rizika jsme samozřejmě šli. Jeden 200 metrový úsek jištěním zrovna neoplýval a pád by tady byl špatný, ale to je normální. V poslední cestě lezené za tmy jsme taky ubrali na tempu.
Ueli: Bylo to na jistotu. Rychlost znamená riziko a horolezectví je vždycky nebezpečné, ale mám pocit, že jsme to udělali bezpečně.

Jaké jste měli vybavení a podporu?
Michi: Lezli jsme hodně na lehko. Neměli jsme ani bundy. Bez podpory našich dvou přátel, Lukase Bindera a Floriana Rexe by to bylo hodně těžké a nikdy bychom nedosáhli takového času. Mezi jednotlivými výstupy nás zásobovali teplým pitím i jídlem.

Ueli Steck k celé akci dodává: „Upřímně nevím jak to zhodnotit. Tahle trilogie se velmi lišila od mých dosud provedených akcí. Prostě perfektní Michiho nápad.“ Co myslíte vy?