Osmiletá Bára: Detonation Boulevard na OS

Jedná se o 170 metrů dlouhou šestidélkovou cestu sportovního charakteru jištěnou nýty. Obtížnosti jednotlivých délek byly 7-, 7+, 7-, 7+, 7+ a 7+. Topo cesty najdete na stránkách Thomase Behma zde.  V oboru dětského lezení se jedná se o skutečně pozoruhodný výkon, jaký těžko najde v historii našeho lezení obdoby. Adam Ondra sice lezl v osmi letech těžší cesty, ale do vícedélek se pustil až mnohem později. Bářin výkon je o to větší, že celý výstup závisel pouze na ní a navíc byla v tak exponované stěně, jakou je Sonnenuhrwand poprvé.

Položii jsem proto za redakci jejímu otci pár otázek:

Pohled na skalní masiv HoheWand s šestidélkovou​ cestou Detonation Boulevard 7+ . Cesta vede kolmo přímo pod vyhlídkou Skywalk, foto: Petr Z.

Jak jste si vybrali zrovna tuhle cestu? Byl to tvůj nápad, Bářin, nebo obou?

Ta cesta byla vybraná náhodou. Nemyslel jsem si, že ji dáme, přišla mi dost těžká. Původně jsme hledali nějakou cestu do 7. A třeba jen s jednou sedmičkovou délkou, aby Bára poznala, co je to vlastně za obtížnost. V plánu byla cesta Sonnenuhrwand nebo Direkte Sonnenuhrwand. Ty jsou relativně jednoduché. Tyto cesty začínají na stejném místě, jako Detonation Boulevard, takže když jsme tak stáli dole pod skálou, ze srandy jsem se zeptal, zda si nedáme spíše tu cestu vpravo. A počítal jsem s tím, že to byl spíše vtip. Ale Bára si prohlédla v průvodci topo a že prý to zkusí. Trochu mne zarazila, protože já na této cestě nemám prakticky ani na kousek. Ale Bára si prohlédla jištění a prý že to dá. Tak se stalo, že jsme nalezli do Detonation Boulevard.

Dobrá nálada je nejdůležitější. Takže navázat a jdeme na to., foto: Petr Z.

Co vás na ní přitahovalo?

Co nás přitahovalo? Bára chtěla něco v té stěně pod vyhlídkou. Vypadá to tam opravdu impozantně, je to celé kolmé, krásně barevná skála... Tak jsme tam šli. Celá oblast HoheWand je nádherná, podle mne ideální pro začátečníky a neextrémní pohodové lezce, protože velmi mnoho cest je spíše lehčích, kombinuje se tam často třeba trojkové a čtyřkové lezení se šestkovým, štandy bývají na obrovských policích, takže je to jako stát dole, je tam řada únikových míst do stran. I když jsou to vícedélky, je to spíše takové zřetězení normálního skalního lezení. A to vše s pocitem výšky a pobytem v opravdových skalách. Ale stěna pod vyhlídkou je jiná. Je to opravdové vícedélkové lezení, kde je třeba 100 metrů kolmé stěny a převisů a to včetně štandů. Ty lehčí věci jsme si vyzkoušeli loni, letos si Bára chtěla opravdu zalézt, takže proto stěna pod vyhlídkou.

Bára začíná lézt, první délka je za 7- ., foto: Petr Z.

Měli jste plán co byste dělali, kdyby Bára cestu nevylezla?

Plán pro případ nouze? Kdyby to Bára nevylezla, nic by se nestalo. Stěnu tam křižuje několik jiných a lehčích cest a zároveň je to vše relativně blízko u sebe. Takže kdyby se ukázalo, že na některý úsek Bára nemá, buď bychom to dolezli jinou cestou, nebo bych ji spustil do štandu nebo do nejbližšího křížení s jinou cestou, nepřelezitelný úsek bychom nadlezli jinudy a při následném slanění bychom vybrali matroš a slanili až dolů. Problém by to nebyl, jednak jsem mohl Báru spustit až dvě délky a jednak umí i sama slaňovat. A kdyby nebylo přelezení jinudy možné? Obětovali bychom jednu presku nebo karabinu, kterou bychom ve stěně nechali, a šli dolů rovnou.

7+ část druhé délky., foto: Petr Z.

Jaké vybavení jste měli s sebou? Co jsi používal na prusikování?

Vybavení bylo klasické. Asi 14 presek, pár karabin, jedno jistítko pro mne, jeden ATC Guide, kterým mne Bára jistila zhora, pro případ potřeby pár smyček. Já prusíkoval jen pomocí dvou tenkých plochých smyček. Na nich jsem udělal Machardův prusík a bylo to. A lano 60 metrů. A přilby. Co mne trochu štve, je absence prsáku u Báry. Máme s jeho sehnáním trochu problémy. Z celotěláku vyrostla a prsáky jsou jí velké. Ale cesta je odjištěna opravdu dobře, odlezy byly relativně malé, takže jsme do toho šli i tak.

Traverz doleva..., foto: Petr Z.

Bára ty vícedélky nějak trénuje?

Žádný extra trénink přímo na vícedélky nemáme. Ale chodíme poměrně často lézt na BigWall ve Vysočanech. Bára tam ráda leze převisy na pilířích, nejjednodušší cesty tam začínají okolo 6b - 6c a mají cca 25 metrů, takže když si za jedno odpoledne přeleze těchto cest několik a ještě k tomu přidá pár dlouhých cest v kolmém nebo rajbasu, má vlastně těch 200 - 250 metrů, co obvykle vícedélkové lezení na HoheWandu mívá, bez problémů odlezených.

...až přejde do hnusné plotny. Okolí nádhera, skály také, ale ta kluzká skála..., foto: Petr Z.

Tak gratulujeme k pěknému výkonu i k tomu, že při něm nenastal žádný problém. Tedy asi bych dost koukal, kdyby ke mně na štand dolezla na prvním z vedlejší sedmplusky osmiletá holčina ještě navíc věšící lano pro taťku.

Byli jsme zrovna na čtvrtém štandu a okolo směrem nahoru proletěl takový fajn týpek, lezl vedlejší cestu. Podle profilu, který jsem si pak podle jména dohledal, to byl devítkový lezec, někomu jen tahal lano. Kouknul na Barču, usmál se na ní, zvedl palec, pogratuloval a zase běžel. Měli jsme společný pátý štand, takže když Barča začala lézt, udělal shora pár fotek a pak mi je poslal.

Někdy bylo lepší se dolů nedívat. Alespoň to byl názor mého žaludku. Takže hezky z hluboka nádech, výdech, nádech..., foto: Petr Z.

 A co dál?

Teď má Bára týden pauzu a pak se uvidí. Snad se nám podaří léto strávit ve skalách a v přírodě.

Krásné rozhledy ze stěny, foto: Petr Z.

Díky za rozhovor a vychutnejte si Báru v 7+ délkách.

Ačkoliv se to nezdá, pátá délka byla také za 7+ Tady je to asi tak 6-7, ale ty hladké plochy nad Bárou byly lahůdka, kde u mne ke slovu opět přišel na řadu prusík. Bára opět čistě a bez chyby., foto: Petr Z.

V odsedce na čtvrtém štandu., foto: Petr Z.

7+ převis v páté délce. K tomu asi není co dodat.

A ještě malý traverz...

Snad mi na štandu udělají nějaké místo. Je tu Florian Thamer, který lezl sousední cestu, co má s námi společný štand. Udělal nám pár fotek shora., foto: Florian Thamer

A konečně nahoře. Bára (8 let) po OS přelezu šestidélkové cesty Detonation Boulevard 7+, foto: Petr Z.

Foto: petr Z. a Florian Teimer, za redakci se ptal Petr Jandík