Manaslu 2014

Východ slunce mě skoro překvapil a to jsem na něj celou dobu čekal jak na smilování a počítal každou minutu. Protože omrzliny. Jediná věc, co mě ještě může otočit. Všechno ostatní je v pohodě - počasí, rychlost, zbytky sil... jen ty omrzliny. Předevčírem jsem kvůli tomu musel zabalit první pokus dojít do čtyřky. Ani ne deset minut od cíle. Tam to sice byla částečně moje chyba, ze které jsem se stihnul poučit, ale prsty už jednu dávku dostaly a prokrvují se moc pomalu. Celou noc si říkám, že to stačí vydržet do východu slunce a ten je najednou tady. Tak, a teď už vím, že to vylezu...








V 7900m je takové skoro rovné plato. Uděláte dvacet kroků (a dvě až tři pauzy na vydýchání mezi) a výškoměr poskočí tak o metr. Je to dost na palici a to se na mě ještě zrovna dotahuje jakási divná tlupa v oranžových skafandrech a černých maskách. Takže musím přidat. Teda, ne že bych někam spěchal, času je spousta, ale přece se tu nenechám předbíhat! Síla zvyku a zbytky ega... A marná sláva, za platem se to trochu zvedá a do pěti minut jsou přede mnou. No jo, černý masky... Ale výškoměr ukazuje osm tisíc, takže už to mám taky za pár.





Pomalu jsem si začínal myslet, že to celé bude choďák přes plata, když se objevil hřeben. Žádný obr - má to tak 100m - ale jako grandfinále výstupu je to nádhera. Expozice, rozhledy a poslední kroky. Vítr přes něj fičí bez zábran a vyfoukává dlouhou vlajku ze sněhu. Poetika na n-tou, jenom škoda, že jsem si to takto užil až doma nad videem. Marná sláva, tady nahoře nemám na kochání ani čas ani sílu. Těch pár posledních exponovaných metrů je potažených fixem, ale ve vrcholové apatii už to ani necvakám. Cíl je na to příliš blízko a konec konců jestli tady uklouznu, tak si ten let jižní stěnou dolů na ledovec úplně zasloužím. Tak. Vlajky... vydupaná plošina... převěj... VRCHOL... To snad ani není možné! Po tom všem co se na týhle expedici dokázalo podělat, po veškeré té neuvěřitelné dřině se to nakonec na třetí pokus přece jen podařilo. Etalon nepravděpodobnosti... Stojím na osmém nejvyšším bodě světa. A jediné, co mi při tom běží hlavou, je jak se zase dostat zpátky dolů do basecampu...





Z naší pětičlenné minimalistické expedice jsme se prvního říjnového dne na vrchol Manaslu podívali dva. Já asi v 10 ráno a Larry okolo půl jedné. Obojí za skoro ideálních podmínek.

Pro ty z vás, kdo by si chtěli vyzkoušet první osmu je Manaslu myslím celkem dobrá volba - není to taková drbačka jako Cho Oyu (tzn. trochu se tam i leze - žebříky, trhliny, led a tak), bývá to dobře zafixované a určitě se vám nestane, že byste tam byli sami. Důrazně doporučuju alespoň jednu (pozitivní) zkušenost ze sedmitisícovky, protože jinak prostě nevíte, do čeho jdete. Oproti klasickým "komerčním" sedmám (Lenin, Himlung, Chán, Korža a podobně) je to fyzicky zhruba dvakrát náročnější.

Co se týče celkových nákladů, tak tady jsme ukázali, v čem jsme opravdu dobrý a zřejmě trhli světový rekord :-) Dá se to udělat a dokonce i vylízt pod 80 tisíc sakumprásk, ale to je fakt extrém a Japoncům permanentně podpíraným z každé strany jedním šerpou budete celý měsíc závidět. Příště už bych radši některé věci přidal...

Zvláštní poděkování patří Martinovi, který ten výlet vymyslel a zorganizoval, Michalovi za bágl s jídlem co nám tam na odchodu nechal a zapůjčení péřovky a neznámému dobrákovi co nám ve trojce štípnul útočnej stan. Postupně rostoucí výběr fotek ode mě najdete na http://photoplanet.cz/galerie/manaslu

Data výstupu: Basecamp 12.9., Camp 3 25. 9., Vrchol 1. 10. 2014