Pád na Tupé

První z dvojice dorazil  na hranu stěny v 18 hodin večer. "Jeho kolega ani po dlhšom čakaní na vrchol nedorazil. Keďže sa mu nepodarilo nadviazať s kolegom ani vizuálny kontakt, tak zostúpil na Popradské pleso, odkiaľ požiadal záchranárov HZS o pomoc.", pokračuje zpráva. 

Tupá, severozápadní stěna od Popradského plesa, foto: Petr Jandík

Čtveřice záchranářů a pes okamžitě vyrazili pod stěnu. Na Popradské se dá dojet terénním autem a k Tupé to je pro trénované chodce tak dvacet minut. Pomocí psa vytipovali, ve kterém ze dvou žlabů v okolí Pravého žebra by se mohl nezvětsný lezec nacházet a posléze ho tam také našli bez známek života. Podle domněnky HZS spadl s deskovou lavinou. 

Tu a tam je třeba přelézt těžší stěnku, foto: Petr Jandík

Škoda zmařeného života a čest jeho památce.

Tupá je nejbližší kopec z Popradského plesa. Chodí se tam v zimě, když je humus, nejisté počasí, málo času a podobně. Většinu terénu tvoří trojková žebra s travnatými úseky s tu a tam těžším místem. Pro zkušeného horolezce za přijatelných podmínek nebývá problém stihnout průvodcovský čas kolem tří hodin na hranu stěny, odkud už se dá snadno sestoupit, ale v mlze a špatné viditelnosti taky zabloudit. To ale nebyl tento případ, podle meteorologických zpráv bylo pěkně. Jištění je v takových stěnách zpravidla pofidérní až žádné, je potřeba se umět rychle a jistě pohybovat v nezajištěném, lehkém a místy rozlámaném terénu.

Když jsem tuto cestu lezl někdy ve svých začátcích, trvalo nám to za docela přijatelných podmínek devět hodin. Kamzíci se na nás chodili koukat a kroutili hlavami. Před pár lety jsem ji lezl znovu, ve třech nám trvala kolem těch třech hodin.

Rajbasové místo se v mačkách dobře neleze, foto: Petr Jandík

Ze stručného líčení HZS se dá vydedukovat několik pochybení. 

1) Pozdní čas příchodu prvního lezce na vrchol. 18 hodin, to už je půl hodiny po západu slunce, čili víceméně tma. Nastoupili příliš pozdě. Museli docházet na vrchol za šera, posléze za tmy. Tím roste riziko, že šlápnu někam kam bych šlapat neměl, snáze se mohu kolegovi ztratit.

Rozcestník v sedle Ostrvy, foto: Petr Jandík

2) Rozdělili se. Jak mohl první lezec utéct na 150 metrech tomu druhému tak daleko, že ho neviděl a proč na něj nečekal? Pokud se dají očekávat jakékoliv problémy, a minimálně stmívání takovým problémem určitě je, neměli by se partneři od sebe vzdalovat. Pokud by měli čelovky, museli by se vidět. Mohli se případně domluvit telefonem, mám pocit že na Ostrvě snad signál je. Nic se nedá zkazit domluvou co dělat, když signál nebude a kde se sejít, pokud bychom se ztratili.

Hotel u popradského plesa z Ostrvy, foto: Petr Jandík

3) Pozdní volání HZS. Když už dorazím na vrchol sám, a partnera nevidím, měl bych se ho pokusit zavolat telefonicky. Potom do hotelu, jestli tam mezitím nedorazil, nebo jestli někdo nevidí ve stěně světlo. Také lze domluvit svépomoc, aby se šel někdo podívat pod stěnu, zavolat, zasvítit. Pokud je vše neúspěšné, volat  HZS hned, a ne až po sestupu na Popradské pleso. Tím se ztrácí spousta času, který může teoreticky někdy někoho zachránit. Chce to mít nabité telefony a mít signál. V tomto případě by už na vrtulník bylo ale stejně pozdě.

Jako hlavní příčinu všeho bych viděl především pozdní nástup, ze kterého pak plynou další komplikace. Takovéto túry se museji nastupovat tak, abych byl na vrcholu nejpozději kolem 4. hodiny odpoledne, přitom musím vzít v úvahu podmínky a své zkušenosti.. Dolézání za tmy je zvláště bez dobré čelovky a za lavinové trojky riskantní, nemusím dost dobře vidět do čeho šlapu.

Další informace:

hzs.sk

průvodce: tatry.nfo.sk