Dvanáct dní o vše!

Krátká reportáž v TV

Snad již nehrozí ta blbá varianta, že by se nakonec ještě mohly odporoučet nehty. A však nechme se překvapit. Ovšem jedna jistota je, že měsíc budou takový tupý a necitlivý na dotek. Dalo by se vlastně říci pohoda. Jo a k tomu jsme vyhublí až hanba. Při bližším ohledání spíše připomínáme oškubané vrabčí hrudníčky. Tak aspoň sám sebe vidím v odrazu zrcadla hotelu Kej Tůů, neboli strhaná seschlá křížala, ošlehaná vlastními větry.

Čili již neplatí slovní spojení, svalovec intelektuál, ale spíše tuberkulózní neduživec. Druhý Tom Galas fotolapač, žije taktéž. Ukázalo se, že měsíční hlídání BaseCampíku při čerstvém vzdoušku, má za následek, nejen spokojeně bronzový pohled horského drsňáka s nasyslenou hromadou fotek, ale i objevení do té doby pro něj pečlivě uschovaného tajemství. Něco u něj začalo růst pod kožní řasou, čemu se jinak obecně říká svalové vlákno. Jelikož si chlapec s vyděšeným výrazem stěžovat, že ho tam tlačí, dal jsem mu otcovskou radu, že to se hold někdy stává. A dle hesla, co bolí, to sílí, jsem mu popřál dobrého probuzení do nové etapy života.

No a jaký osud nám letos naservírovalo naše Géčko Gasherbrumské? Tak to si úmyslně pro Vás nechám jako sladký bombónek, až do závěrečného vyprávění v článku Wild Challenge pátá část, s názvem „NEBEZKÁ PAST“, který právě dopisuji.

Že nuda nebude, si rozhodně pište. Jen lehce nadzvednu zpod pokličky kuchařova dramatu.
Po dvou dnech tvrdého lezení, které čítalo denně průměru patnáct hodin nelidské dřiny, vše běželo jako po drátkách. Za ten čas jsme se s Tomem katapultovali od ledovce vzhůru tisíc osm-set metrů, až k závěrečným vrcholovým partiím.

Chyběl ještě jeden den lezení, než bychom se převalili přes vrchol na protilehlou stranu do klasické výstupové trasy a následně jí pak seběhli dolů. Tak zněla mimochodem i rozvaha celého výstupu. Připomínám, že se jednalo o první dva a první „šťastné“ dny z následující dlouhé řady těch děsivých, které postupně začaly přibývat jak máku.

Ovšem pak přišlo peklo na zemi a následujících 192 hodin boje v zóně, kde kraluje již jen smrt!!!
Začal nám odtikávat skromně vymezený čas. Vysoko, tam v oblacích, odříznutí od možnosti pohybu nahoru či dolů, se pozvolna rozehrával závěrečný part o dvou ztracencích. Jeviště se nacházelo ve výšce v sedmitisící-třista metrů, kde se každým dnem rozpouští život jak cukr na jazyce. Ruleta se již točila, jen výsledek kdo z koho, byl zatím neznámý. Ovšem nebylo ani stínu pochybností, že taháme za ten kratší konec.

Na řadu přišly i modlitby, výhružky, nakonec prosby. Zcela k ničemu…

Od začátku lezení do návratu, uběhlo neskutečně dlouhých 12dní. Přičemž do batohů bylo na začátku nabaleno vše správně, čili hromada nervů, příslib dobrého počasí, dostatek fyzických sil a jídla. Jediným rozdílem oproti původnímu záměru a zároveň markantním rozdílem zůstává, že pro celkově poloviční čas.

Tak zatím, těbůh Mára

Mára Holeček po sestupu, foto: Mára