Horák Trop(h)y 2015

Emil uprostřed krumlovsko-budějcko-rájovsko-hořické skvadry, Barevné Vánoce 24. 12. 2014, foto: Markéta Syllová

A zde legendární video z Horáka 2014.

Ten minulý čas mi nejde přes klávesnici. Zpráva, že Emil definitivně spadl z větve nás zastihla v předvečer letošního Horáka a způsobila, že jsme na sebe přes ty půllitry koukali jako kdybychom spadli z višně. Emil prostě zítra nepřijde, snad se konečně raduje z nových kloubů.

Pan ředitel v totálním barevném souznění těsně před startovním výstřelem, foto: Markéta Syllová

V sedm ráno už přemotivovaný tým Hastrmanů cvakajá první presa. Pan ředitel závodu startuje tu slávu za nepřítomnosti velké většiny závodníků, kteří už obléhají skálu. Ano, dnešní předpověď slibuje krásných 35 stupňů, a věčně nespokojeným účastníkům se to zase nelíbí, stejně jako se nelíbil loňský slejvák. Startovní pole doznalo značných změn, kromě Plzně, Prahy, Jihlavy a několika dalších vesnic dorazili i imigranti z Brna, čímž jsme prohlásili Horáka za mezinárodní závod. 

Budoucí vítězná posádka na Barevce drtí, ale zároveň se snaží tuto skutečnost zatajit, foto: Markéta Syllová

Taktika je jasná: vybrat si správnou kategorii. Což se nám s Martinou jakožto jediným ženám zdařilo na jedničku. Účastníci v hustě obsazené smíšené kategorii zkoušejí nové podloudné taktiky, např. obléknout se jako zanedbaný softmover, vystrkovat břicho, polohlasně vykřikovat věty jako „jdeme na ty naše čtyřky.“ Tím pádem nechápu, jaktože od Barevky zní hlasité „mádžuj, mádžuj“ a všechny sedmy jsou od sedmi ověšené. Čekáme na nějakou tu pětku, čekáme na šestku, čekáme na stín...Mezitím to balí Hastrmani. Poté co loni zdolali Krumlov plavmo si letos najali externího háčka a zřejmě nechtějí mít svědky na tuto podvodnou taktiku. V patách jim vyjíždí největší konkurenti Kleboň s Dejvem zvaní Himalájští Vlci. 

Ve smíšené kategorii je letos velká konkurence, foto: Markéta Syllová

My pro změnu čekáme. Došly totiž lodě. Igráčci z Inge je ale rychle doplňují, a tak můžeme v doprovodu Prahy a Plzně vyplout. Voda je osvěžující, a tak si ani Praha nestěžuje, když se na druhém jezu ocitne její plavidlo dnem vzhůru. Lahve plavou, kšiltovka plave, proti všem předpokladům i barel plný cajků a přítelkyně plavou. Pod zámkem je fronta na jez. Že bychom počkaly? Na Havraní skále jsme chtěly zastavit symbolicky na jednu cestu, těšily jsme se na Emila, který zde měl razítkovat, a na ta jeho moudra. Místo toho míjíme velkou černou díru.

Prý pro naše pobavení. Praha na jezu u Liry, foto: Markéta Syllová

Na Nultém špici vrazíme přímo do konkurenčního boje. Hastrman Dvoři junior přechází pod skálou nervózně jak tygr v kleci a koutky úst cedí sprostá slova na adresu svého parťáka Škabryho, který asi nepodává očekávané výkony. Kleboň s Dejvem na lezoucího Škabryho sice křičí dávej dávej, ale zatím jim jde kouř od rukou, jak si je škodolibě mnou.

Největší konkurenti v kategorii muži pouštějí draky, foto: Markéta Syllová

„Tu pravou nohu, tak tu dej za hranu!“, foto: Markéta Syllová

Odjezdem těchto dvou posádek se atmosféra značně uvolní, nastává letní pohoda, muži i ženy odhazují trička. Slunce je nemilosrdné. Helma je skvělý kyblík na vodu, sice mi trochu kape do očí a na chyty, ale zase si po dolezu cesty nepřipadám, jak kdybych zrovna slezla z řetízkáče. Smíšené posádky, většinou neznalé místního kraje, jedna po druhé nalézají do díry v cestě Wanderweg, kde se hromadí, dokud někdo nepřijde se spásnou radou „hele, kdyžtak dej tu pravou nohu za hranu“. Vrchní hlídku Ušáka juniora je potřeba pro razítko vytáhnout z řeky za uši, které mu jediné vyčnívají z vody. A můžeme se posunout zas o skalku dál. 

Nejtěžší na týhle soutěži je dostat rozhodčího z vody, foto: Markéta Syllová

Na špici Sedmém leze několik úpalem zdecimovaných posádek. Ke skále se z důvodu sálajícího žáru nelze přiblížit na dva metry. Diskuse, zda mají chyty v Jemné 60 nebo 70 stupňů (to není sklon ale Celsius) nám přijde irelevantní. Což potvrzuje i rozhodčí Martin, kterého také po delším hledání nacházíme v řece. Vypráví se o tom, jak Hastrmani a Vlci ztratili veškeré zbytky slušného chování. Zatímco Dvoři za vzniku spálenin vzlíná po chytuprosté skále, okolo slaňující Kleboň jej bez cavyků šťouchá do zadku a syčí „já tě shodim ty spratku“, za což si vyslouží rovnou ránu do hlavy následovanou efektním obletem skalstva. 

Maorský válečník je zřejmě přyvyklý vysokým teplotám. Jemná, Sedmý špic, foto: Picasa

Pár zatáček s vlnkama, a už přistáváme na Osmém. Zde se začíná scházet startovní pole, všichni rudí jak točená malinovka a v dobrém rozmaru. Jen Dvoři vypadá ustaraně a snaží se nenápadně nakouknout Vlkům do papírů. Trošku poklábosim, malý pivo si objednám, ale najednou nade mnou stojí přísná paní ředitelová, kroutí hlavou a klepe prstem do hodinek. Polykám smích, tatranka letí do koše, pivo do trávy, friendy na sedák, a už bleskově frčim vzhůru poslední cestou, která nám zbývá do počtu.  

Budoucí bedny v kategorii smíšená, muži a ženy na startu největšího vodáckého výkonu, foto: Markéta Syllová

Start vodácké časovky pro naší mikroskupinku je v 18 h. A opravdu, my dvě stojíme už dávno na lajně za lavičkou, pádla v ruce, loď připravená naproti přes louku. V 17.59,98 dokráčí ležérním krokem na start také Plzeň a Hastrmani. Rozhodčí Karel pískne, přeskakujeme lavičky, krosíme louku, Martina obřím skokem usedá na místo háčka a už to rube ze všech sil. Vůbec jí nevadí, že loď sedí zadkem na kameni a já v ní ještě nejsem. Plzeň se loudá a Hastrmani zmateně pobíhají po louce sem a tam v hlubokém předklonu. Žeby to slunce? Ne, to jen Dvoři poztrácel boty a s nimi cenné vteřiny. Mimo záběr kamery necháme Hastrmany ze soucitu předjet, z uší jim stoupá pára a vydávají podivné kapybaří zvuky.

Po půl hodině se konečně silou vůle dovlečeme na zlatokorunský jez, ovšem těsně před nás se do šlajsny prosmykne raft, který stojí na místě. Za řevu „uhněte, zaberte, neumíte pádlovat?“ tlačíme špičkou kanoe raft skrz celou šlajsnu. Posádka na nás divně kouká. Později se dovídáme, že podobná událost potkala i Vlky, ovšem pod šlajsnou uvízli na mělčině, zatímco raft, na který sprostě pokřikovali vesele pokračoval dál. 

Konečně rozumná disciplína. Příště by mohlo být deset piv a jedna cesta, foto: Markéta Syllová

A přichází nejoblíbenější část závodu – vytáhnout loď plnou vody po téměř kolmých kládách do cíle. Tady letos čeká novinka – udýchaný závodník do sebe musí v rámci časovky naklopit jednoho pěkně vychlazeného Pardála. Moje nealko nejde polykat. Po druhém loku se obávám, že naplním heslo závodu „ukaž, co je v tobě“, naštěstí udržení obsahu v žaludku není podmínkou. Plechovka prázdná, koukám na Martinu jak bezradně a smutně pozoruje svojí poloplnou láhev, stačí kývnout, a už jí tam klopím taky, alko nealko. Prásk lahví o cílový pultík, je dobojováno. Jestli tahle taškařice zůstane součástí závodu, budeme muset na příště trochu potrénovat. 

Závodníci použití a šťastní, foto: Markéta Syllová

Postupně dojíždí Plzeň, reprezentace z ČB to do sebe přímo leje, Brno, včetně jednomužné posádky si pochutnává. Na lodích dojíždí i zbylí rozhodčí a všichni se sápeme do žlutého transita, podle hesla, že kam se vejde 15 lidí tam se vejde i 30. Vyhlášení musí být rychlé, než dojde k totální likvidaci účastníků, a tak přebíráme trophy, nějaký ten hardware z Kamzíka, a světe div se – žárovky, vítězové i menší vítězové pak úplně září štěstím. Kleboň si myslí, že nejlepší využití pro zbylé Pardály je udělat z nich vodotrysk. Lepí stoly, lepí lavice, lepí stupínek vítězů, jen okolo pařící vodáci se na nás moc nelepí. Ale na kytaru hrajou pěkně, a tak může dnešní hořko-sladký večírek pokračovat, dokud horolezci neodpadnou, což trvá celých 20 minut. Tak zase za rok houšť a rychleji!

Výsledky 2015

Muži

1. Martin Škabrada, Honza Dvořák – Hastrmani
2. David „Dejw“ Kovařík, Martin „Kleboň“ Kleštinec
3. Tomáš Novotný, František Petrouš

Smíšená

1. Ivana „Iff“ Kozlová, Ondřej Ešler – Plzeň
2. Jarda Kaufman, Barbora Kuběnová – ČB
3. Petr Pešák, Kristýna Rybová – ČB

Ženy

1. Martina Janoušková, Markéta Syllová – ČK / HoryInfo 

foto: Markéta Syllová