50 let od smrti Josefa Čihuly

Lavina ve východní stěně Baraních rohů ve Vysokých Tatrách ukončila jeho horolezeckou kariéru. Připomeňme si ji dobovým nekrologem, který na úvodní stránky pamětního fotoalba napsal po jeho smrti jeden z jeho spolulezců Miroslav "Punťa" Machovič. Díky Martinu Veselému můžeme přinést něco z tohoto památečního alba z pozůstalosti Miroslava Machoviče a uctít památku Josefa Čihuly.

 
Památeční album, foto: Petr Jandík

IN MEMORIAM 

 
Josef Čihula, foto: pozůstalost M. Machoviče

Narodil se 17. 1. 1938 v Chotěšicích. Vyrůstal v rovině. V mládí nikdy neviděl hory ani skály, ale touha po výšce mu byla vrozená. Proto se vyučil pokrývačem. Když šestnácti letech poznal poprvé skály, otevřel se mu rázem nový svět. Odešel proto ze svého rodiště. Od prvního doteku skály jsme poznali jeho fantastické lezecké nadání a lezl již stále první. Někdy se mi zdálo, že jeho lezecká technika ani neroste. Od první chvíle byl lezcem velkého formátu. Byl snad jediným všestranným lezcem u nás. Měl jemný cit pro skálu a dokonalý smysl pro rovnováhu, velké ruce a úžasnou sílu v prstech. Proto byl všude hned doma, na pískovci, v žule, vápenci i ledu. Bylo mu lhostejné, zda leze spáru, stěnu, komín nebo hladkou plotnu, všude byl mistrem. Nejvíce však miloval lezení v tenkých trhlinách pro prsty, které nikdo před ním nelezl. Stupnice obtížnosti jakoby ztrácela pro něho smysl. l v krajně těžkém terénu lezl neobyčejně lehce a rozvážně a nepamatuji se, že by se musel někdy vrátit. Bylo požitkem se na něho dívat.

 
Nerozlučná dvojka - Pepík a Punťa (Barberina, Příhrazy), foto: pozůstalost M. Machoviče

Při první návštěvě pískovce vylezl ve Skaláku z klukovského rozmaru na počest jmen svých nejlepších kamarádů tři nové cesty na Oldříška, Václavíčka a Josífka. Byl to pro něho rozhodující okamžik. Objevil tajemství nové stěny. Stoupat tam, kde dosud nikdo nestál, bylo pro Pepíka největším kouzlem. Od té doby prakticky chodil jen po nových cestách. Nerad opakoval staré výstupy a mnozí mu to vyčítali. Miloval nade vše panenskou skálu. Nebyla to ctižádost, která ho hnala do nových stěn. Byl neobyčejně skromný a nikdy nemluvil o sobě. "Mám radost, že se nám to podařilo", říkával na vrcholu a vděčně každému děkoval za nepatrnou pomoc. Jeho touha po panenské cestě byla dravá a neutuchající. Pepík byl v kolektivu signálem. Byl to motor každého dění. Byl nejaktivnějším českým horolezcem. Tak se pod jeho rukama rodily stovky nových krásných cest v Jizerských horách, ve Skaláku, V Příhrazech, v Drábských světničkách, v Prachově, na Suchých skalách, na Pálavě, v Tisé, v Ostrově, na Horních skalách, na Bořeni, v Jetřichovicích, na Vajoletkách, v Blíževedlích i v Sasku a jinde, ale i v horách Vysokých Tater, Bulharska, na Kavkaze a v Julských Alpách. Jeho cesty poznáš na první pohled. Jsou odvážné a krásné, umělé pomůcky se scvrkly na minimum. Pepík vždycky respektoval skálu a miloval volné lezení. I v klasifikaci cest se jevila jeho skromnost. Nejtěžší cesty označoval na pískovci prostým stupněm VII. a v horách stupněm Vl. A přece jsou jeho nejlepší cesty vrcholem lezeckého umění v uvedených oblastech.
V létě roku 1957 přijel Pepík poprvé do Tater - poprvé do hor. Byli jsme nováčkové a blázniví k tomu a starší kamarádi nás museli usměrňovat. Ale dali nám volnost. Chodili jsme sami dva a Pepík si hned počínal jako zkušený horolezec. Za pouhých 5 krásných dnů jsme vylezli 15 hodnotných cest klasifikace III.-V. (Např. Stanislawského cestu na Volovou vežu, Starou cestu v Galerii Ganku, Žabího koně a pod.) V letech 1958-59 přišla vojenská služba a s lezením byl konec. Ale hned po návratu z vojny v r. 1960 jede Pepík poprvé v zimě do Tater. Bilance jediného krásného týdne byla neuvěřitelná. Vylezl 12 hodnotných túr, mezi tím i pověstnou Birkenmajerovu cestu klas. V.-VI. na Gerlach. Podobná byla i bilance Pepíkova druhého letního zájezdu do Tater. V rozmezí čtyř dni vylezl nejslavnější tatranské stěny, Hokejku a Karouškovu cestu na Lomnícký štít, dále Lapiňského, Orlowského a Stanislawského na Galerii Ganku. Orlowského cestu např. lezl pouhé 3 hodiny a zatloukl jen 3 skoby na dobírání. Snad se zdá, že riskoval, ale není tomu tak. Lezl s přehledem, poctivě a pozorně vždy jistil. Hodně smyčkoval. V jištění se smyčkami měl neuvěřitelnou fantazii a snad nikdo se mu v tom nevyrovnal.

 
Basteischluchtturm 1961: V nejtěžší stěně Rathenu předvedl husarský kousek:

Nezapomenutelná byla Pepíkova odvaha. Nebál se žádné pověstné cesty a otvíral nám všem oči. Vzpomínám například, že na prvním českém zájezdu do kolébky pískařských mistrů - do Saska, kdy jsme všichni byli doslova vyděšeni saskými extrémy na písku, nám řekl : “Nemůže to být tak hrozné, jak to vypadá, dělali to přece jen lidé". Hned poté provedl druhé přelezení jedné extrémní cesty Heinze Urbana, o jejíž opakování se místní experti léta marně pokoušeli. Byl králem písku, ale to mu nestačilo. Hory jej vábily stále mocněji. 

 
Údolní Barberina, Pfaffenstein, Joska s Frantou 1960, foto: pozůstalost M. Machoviče

V r. 1962 navštívil poprvé západní Kavkaz a provedl hned dva velké prvovýstupy. Obávanou 900 m vysokou východní stěnou Belala-Kaji, nejkrásnější hory západního Kavkazu (klasifikace neobyčejně těžké) a další prvovýstup 1600 m vysokou skalní a ledovou stěnou čarokrásné Čot-Či (klasifikace krajně těžké). Tyto výstupy ohromily horolezeckou veřejnost a patří k největším úspěchům v historii československého horolezectví. Příští rok v r. 1963 odjíždí znovu na Kavkaz do centrální Bezingijské skupiny. Zde vystoupil jen jižním pilířem na Mižirgi - klas. 5A. Špatně počasí a vedení tábora mu nedovolily uskutečnit chystané prvovýstupy (Šchara aj.) V roce 1964 se stal konečně po zásluze členem čsl. reprezentačního družstva.

 
Na Kavkaze, foto: pozůstalost M. Machoviče

Téhož roku v zimě opakoval ve Vysokých Tatrách jako jeden z prvních slavné cesty Orlowského a Lapiňského na Galerii Ganku a další těžké cesty. V léte téhož roku v německých Alpách vystupuje pověstnou Východní stěnou Watzmannu - Salzburskou cestou. Špatné počasí i spolulezci mu bohužel překazili další plány.
 

 
"Široka Peč mi učarovala první - jsou to Jorasses a středem ještě nikdo neprošel "

V r. 1965 navštívil třikrát Julské Alpy, které mu učarovaly. V zimě vedl ve velmi těžkých podmínkách druhý zimní průstup dirretissimou severovýchodní stěny Jalovce a v létě vedl krajně těžké prvovýstupy 800 m vysokou stěnou Široké Peči - dirretisimou klas. VI. se třemi bivaky a poslední prvovýstup v horách 700 m vysokou severní stěnou Frdamane Police - klas. VI. se třemi bivaky. Tato stěna byla posledním velkým problémem Julských Alp a více než 30 let odolávala všem pokusům. Obě cesty patří k vrcholným v Julských Alpách a patří k nejtěžším cestám, jaké byly ve vápencových Alpách s extrémně těžkým klasickým lezením vůbec vykonány. Zapsal tím novou kapitolu v dějinách čsl. horolezectví. Nikdo jistě netušil, že to byla jeho poslední túra v horách.

 
Frdamane police, poslední velká stěna Julských Alp odolávala 30 let, než přišel Joska,

l jako člověk byl Pepík krásný. Byl velmi skromný a pracovitý. Měl zvláštní kouzlo osobnosti, citlivé srdce, upřímnost a prostotu a každého tím získal. Ochotně pomáhal, kde mohl. Zvlášť miloval mladé lidi, byl k ním pozorný a vychovával je k odvaze a skromnosti. Lidé ho proto měli rádi a byl jim vzorem. Ale měl i nepřátele, ty, kteří mu záviděli jeho úspěchy a ztrpčovali mu život. Ale tito lidé mezi horolezce nepatří a budou brzy zapomenuti.
Jako nůž do srdce nás zasáhla zpráva: dne 7. 2. 1966 tragicky zahynul v lavině Josef Čihula a jeho přítel spolulezec Erich Soukup ve východní stěně Baraních rohů. Joskova fantastická horolezecká dráha byla násilné přervána v rozkvětu sil. Léta snil o západních Alpách, marně však, teď je měl na dosah ruky; tam je měřítko výkonů, tam mohl udivit svět. Nestačil vydat vše, bylo v něm mnohem víc, jeho hvězda zhasla příliš brzy. Československé horolezectví v něm ztrácí nejtalentovanějšího horolezce, Statečného a průbojného sportovce a nejlepšího reprezentanta.
Dnes, když slepý bolestí vzpomínám na svého nejdražšího přítele, zdá se mi ještě krásnější. Ubohý chlapče, kde jsou Tvé plány! Ještě včera jsi snil se mnou o Julských Alpách, o Walkerově pilíří v zimě, o Ťanšanu, O nových a nových stěnách. Což je možné uvěřit tomu, že už nikdy neuvidíme ve stěně Pepíka, nesrovnatelného lezce, věčně roztouženého rváče, skromného českého chlapce, jehož jsme tolik milovali?
Sbohem kamaráde….

Tolik Miroslav Machovič. Nekrolog je poplatný době svého vzniku, patrně v 60 letech minulého století.

 
Pamětní deska ze symbolického cintorína v Tatrách, dnes se nachází v Čechách,

 
Pamětní deska v Jizerkách, foto: pozůstalost M. Machoviče

Přehled Čihulových prvovýstupů: