48 hodin bez švestek

Po týdnu konzumace švestek 100x jinak využíváme skuliny mezi frontálními systémy a mizíme v Tatrách. Byla to úleva. I když nám z vrcholu až na Bílou vodu lilo jako z konve, stačilo představit si švestku a zase jsme radostně čvachtali dál. Jenže švestek nijak výrazně neubylo ani za týden. Ráno, když vylezu na zahradu, sousedi rychle mizí v útrobách svých nemovitostí, v trávě se povaluje švestek přežrané ptactvo a naši baseti při zvolání: „snídaně“ předstírají hluboký spánek. A stromek je stále švestkové modrý! Povídám „ Ájo, balíme, je nejvyšší čas zmizet“.

Dachstein pod mraky, foto: Michal a Ája Coubalovi

Norská i rakouská předpověď se shoduje na jednodenní skulině pěkného počasí. Vybíráme si jeden z našich loňských neuskutečněných cílů: cestu „Golden Gate“ 8-/8 , 250m - 9 lanových délek, na Niederer Grosswandeck ve skupině Dachstein. Cestou do Jižních Čech rozvezeme po příbuzných švestky a po průjezdu přes Linz, Salzburg a Filzmos, stojíme v podvečer na malinkém parkovišti u nákladní lanovky na Aualmu. Příjezd sem i nástupová cesta pod stěnu byly dobře popsané v článku Gosaukamm a v průvodci „Sportklettern Östereich Ost“ .

Pohled na soumrakem potemnělé mraky není nic moc, ale rohlík se šunkou k večeři a norská věštba, že zítra v 10 je azuro, zaručují klidný spánek.

Čtvrtá hodina ranní není tak romantická jako v bivaku u Brnčálky. Mraky nahoře, mraky dole a z auta kape voda. Kdyby nebylo té předpovědi a toho, že jsme tu na jeden den, nikdy bych postel neopustil. Ale fakt, že k snídani není švestkový koláč s drobenkou, ale obyčejný peňáčový makovec rozradostní i Áju, obvykle v tuto hodinu duchem zcela nepřítomnou. Ještě spící Hofpürglhütte míjíme v kalném rozbřesku. Utěšuji se myšlenkou, že po přehoupnutí se přes Steigelpass uvidíme podstatně veselejší oblohu. Bohužel. Ani v dalším sedýlku, kde se již otvírá pohled na stěnu, to nevypadá o nic líp. Naopak. Zjišťuju, že stěna je pokrytá drobnými vodními stoky. Přestávám věřit, že tohle může dopadnou jinak, než jako nevydařený výlet. Bobeš však z domova hlásí, že v 10 je modro.

 
Už se to lepší, foto: Michal a Ája Coubalovi

Urousaní usedáme uprostřed škrapových polí pod stěnou a čekáme a čekáme. Ve čtvrt na 10 se objevují první modré trhlinky. Mraky řídnou. Před desátou posvěcuje slunce a v půl jedenácté je plech. Marně lovím v paměti, jestli jsem takový obrat v počasí vůbec kdy zažil. Rychle obracíme pozornost ke stěně a pak už je všechno jen čirá horská radost.

Cesta Golden Gate vede většinou kompaktními plotnami z perfektního drsného vápna, občas proťatými převískem. To, že se jedná o vyjímečně krásné lezení, dokládají i přívlastky ve schématu cesty, jako: geniální spára, superlezení, nebo superplotna.
Všechny délky jsou výborně zajištěné, (možná se dalo tu a tam pár nýtů ušetřit) což umožňuje plně si vychutnávat lezení a ještě se kochat nádhernou vysokohorskou kulisou kolem sebe. Za pět a půl hodiny lezení a slaňování padáme do trávy k všude se pasoucím horským kozám (asi rakouská napodobenina slovenského kamzíka). Pak už jen, pod sluncem zalitými ledovci, seběhnout k autu, koupel v potoce a hudě domů. Na dálnici nám volá máma, ať jsme na oběd doma, že prý se švestkové knedlíky nedají ohřát.

 
Niederes Grosswandeck a Däumling, foto: Michal a Ája Coubalovi

Celá akce „Kulový blesk“ trvala 48 hodin. Ideální místo na víkend.

P.S. Švestkový problém ukončil internet a švestek chtiví spoluobčané. Sklidili jsme 200kg.

1. délka - 7/7+, foto: Michal a Ája Coubalovi

3. délka, 6, foto: Michal a Ája Coubalovi

4. délka 7+, foto: Michal a Ája Coubalovi

7. délka 8-/8, foto: Michal a Ája Coubalovi

8.délka 8-, foto: Michal a Ája Coubalovi

Vylezíno, hurá na švestky, foto: Michal a Ája Coubalovi