Po stopách Wildenauerových

Déšť přestal už v noci, v 6 ráno podle Yrny nikde ani kapka. Na Hohe Wand jsem takhle mazácky, v 7 ráno v sobotu, ještě neodjížděl. Po poledni jsme v kempíku pod Hohe Wandem, ve dvě už nastupujeme do De Wüde Posteline. Jirka s Kóďou na nás čekaj na vrchu a jdeme si užít do Alpengasthof Postl vrcholových radostí.

Rádler jen zasyčí a Jiřik nám dělá chutě vrcholovým párkem. Kóďa je nervózní, protože si vzal z domova málo souprav na ředění kyslíku, který je zde mimořádně ostrý. Po Völlerinu běží dolů napřed hnán absťákem, protože v Postlu měli kdeco, ale Tuberyho válečky nějak ne.
Šťastnější nebyl ani v kempu a nakonec vyrazil do nastávající tmy. Výsledky lovu?

• Ve Stollhofu mají automat na cíga.
• Aby si je nekupovaly děcka, je na občanku.
• Česká občanka není stejná, jako rakouská
• Hospoda ve Stollhofu prodá cíga i Čechovi

V neděli ráno odjíždíme na parkoviště pod Sonnenuhrwand. Dnes slavím narozeniny, tak to chce pěknou cestu. Wildenauers Spuren na Hochkogel, je o dva Grabeny vlevo od Sonnenuhrwand. Cesta je v knize za 6+ nebo 6-,A0, 8 délek, z toho je lehká jen jedna. Konstantní obtížnost, láká průvodce.
Za pěkného počasí stoupáme cestou od parkoviště. Ve spádnici vrcholu s křížem za hřebínkem Tirolersteigu se serpentinami dostáváme na Wandfußsteig a začíná tradiční Hohewandská zábava, hledání nástupu. Schéma tvrdí něco o mrtvém stromě a boulderu nebo balvanu. Běháme sem tam a nikde nic. Zkoušíme ještě dál dozadu, furt nic. Po půlhodince zmateného pobíhání sem-tam kolem stěn, když už přemýšlím o náhradní túře, nám dvojka, která nastupuje do Festung Europa ukazuje náš začátek. Mrtvý strom tu už není, zato je na skále vytepané kladivem písmeno “W” a modrý drobný nápis praví “Auf Wildenauers Spuren, 7-“.

Konečně nalezen nástup, foto: Petr Kodytek

 Co? 7-? Šmarjá…

Střižba vyhnala dopředu oslavence. Snažím se traverzovat po zahliněné poličce, sakra tuhý 4+. Zaplať pánbu za ten stromek, co na něj napůl padnu a napůl skočím. Cvak, borhák, uff, bude líp…možná…. hlína, sajrajt, tohle se našemu bývalýmu nejmilejšímu předsedovi tak líbilo, že to lezl dvakrát? Traverzuju čtyřkovým terénem a teprve až když cvakám štand, vidím tu rampu 6-, po které jsem měl lézt. Předtím jsem borháky vůbec neviděl. No, zpátky už nepůjdu.

“When I’m get older, loosing my hair….” táhne mi hlavou když dobírám Evu s batohem.

Druhá délka - “eine schöne Henkel und Lochreihe”. Řada držátek a děr, doslova přeloženo. O významu slova Henkel vedu s Jirkou spory už od včerejška, o významu slova Reihe v tomhle konkrétním případě pochybuju taky. Jirka má představu madel, ale tady teda žádná Madla není. Sunu se opatrně traverzem, hledaje nějaké to držátko. Pak se lehce akrobaticky stavím za spoďáka v díře a cvakám. Uff co dál? Expreska v ruce, hele držátko, “důchodci můžou”, i tak je to soda na mé staré kosti. Lehce orosen zashybuju v půlmadlech a stěnka je pode mnou. Mé dosavadní představy o 6+ jsou nabourány a to 7- napsané barvou na nástupu nabývá zřetelnějších obrysů. Trochu mne utěšuje, že to háknuli i Kóďa a Jirka, co jsou za námi. 

Kde jsou ty držátka?, foto: Petr Kodytek

 Třetí délku po ďourovatej plotně jde Eva, alespoň si odpočine od báglu.  

Odpočinek bez batohu, foto: Petr Jandík

Nad velkou policí, co na ní tak trochu obědváme, končí veškerá sranda. Nehraju si na hrdinu, boulderový nástup do rajbasové plotny beru zase A0. Pak už to jde volně. Sokolík psaný 6+ jsem lezl nějak jinak a to 6+ nenašel. Parádní stěnkou k pilířku a další těžká délka je za námi.

Čtvrtá délka, foto: Jiří Binder

Pátá délka je ne moc těžký, spíš technický traverz zprava doleva pod koutek s kolmým nástupem. Pod “geniálním Henkelüberhangem” se výsměšně šklebí kapsa ve spárokoutku, za kterou bych ten borhák krásně cvaknul, jen se k ní dostat. Chybí metr. Odsedávám, přemejšlím, zkouším. Když si tadyhle vyměním ruce, támhle je jednoprda na pravej fakovák…. nojo, ale za to se nezvednu….

“ I could be handy mending a fuse
when your lights have gone….”,

připomíná se neodbytná píseň. To jo, spravit pojistky by bylo jednodušší. Hmm odšlápnout levačkou támhle… ne, blbost. Tak sem?.. Jóó to je vono! Za jásotu spoluhákovačů jde levačka do kapsy a cvak, a už zase hákuju. Nemám za co bych se tu jinak natopořil do převísku.
Chyt! Nic moc. Nad ním… JO! Tak to je ten geniální Henkel. Opět se rozšiřuje možný význam toho slova. Něco funění už bez háků, a Petr Jandík zřídil štandík. Teď je to na Evě, s báglem to bude maso.

Nad Geniálním Henkelüberghangem, foto: Jiří Binder

Jak to tam zpívá Paul Mc Cartney?

“..you can knit a sweater by the fireside
Sunday morning go for a ride
doing the garden digging the weeds
who could ask for more”
“..bééér!! … Dobééééér!!!”, mne vytrhuje z hudebního snu. To nevypadá ani na pletení svetru, ani na pletí zahrádky. Spíš na lovení výsměšné kapsy pod “Genialer Henkelüberhang”. Tak to by byla pátá dýlka, ještě tři.

Skoro kolmý, nepatrně položený plotny vypadaj na první pohled přívětivějc, než to předtím. Jenže zdání klame. Skoro nic tam není. Nic moc nohy, blbá vyklouzávající lišta na levou a malý odštěp na pravou, borhák daleko. Hurá, jednoprda na pravačku to řeší, cvakám druhej borhák. Ohavný mezikroky, ani to hákování nejde samo.

Plotna v 6. délce se nezdá, foto: Eva Jandíková

Od štandu u dvou kruhů vede řada borháků mírně doleva nahoru. Nějaký vymydlený, divný. Pohled na vobrázek v telefonu.. aha, osmička. Nádhera pro toho, kdo na to má, ale to není můj případ. My jdem doprava. To vypadá jedlejc. Taky už je to jenom za 6. Pucuju chyty od hlíny, Evě to padá do očí a nadává. Pár kroků, a jsem u místa legendárního dialogu Ropáka a Markéty, tady bude jednou pamětní tabulka. (ON, u štandu: Tak už jseš v dobrým. ONA v Genialer Doppelriss: Jsem v pi.. ty de....). Upřímně řečeno, “Genialer Doppelriss” je ve srovnání s tím dole docela pohodička. Stupy jsou, chyty jsou. “birthday greetings bottle of wine”

Výlez nad Geniální dvojspárou, foto: Petr Jandík

Nad stěnou v položeném mne nalákal borhák a další řada jich vedoucí nahoru. Sunu se přes převis, stojím u stromku v koutě. Lana táhnou jak svině a navíc, nade mnou jsou nejmíň 4 borháky a konec nevidět, na sedáku už jen dvě presa. Hmm, “achtung Verhauer”. To je zase ta osmička, říká vobrázek v telefonu.
“Póóóvóóól červenýýýýý…” slaňuju ze stromku, snad vydrží. Preso tu nenechám. “Dobéééér červenýýýýýý” slejzám... štand je vpravo, borhák s hodinama.

Poslední stěnka poslední délky, foto: Eva Jandíková

V poslední délce už je jen jedna trochu zahliněná stěnka za 6- a pohádková loučka na vrcholu. Zout lezečky je snad ještě lepší než sex. Rozvalit se do trávy a koukat do kraje….

“will you still need me, will you still feed me
when I'm sixty-four.”

Kaiwa na vrcholu, foto: Petr Jandík