Pískovcové lezení, pískaři I.

 Celé znění je zde na webu ČHS, kde najdete také bližší představení aktérů ankety, náhled ročenky najdete zde. 

Chrámovky, foto: Petr Resch

Existuje pískařská komunita? Jestli ano, čím se vyznačuje?

Pískaři - liší se od sportovních lezců? Lze hovořit o pískařské komunitě jako celku, nebo spíše o lezcích ze Skaláku, z Ádru…? Považujete se za pískaře?

Alešák

Aleš Procházka - Alešák
To rozdělení tak jednoduché není. Pískovce nabízí široké portfolio cest, od hotových vražd, přes hůře či lépe jištěné linky, až po sportovky. Je ten, kdo leze sportovnější cesty na písku sportovkář nebo pískař? Pokud bychom “tou pravou pískařinou” rozuměli cesty s maximálním využitím smyček, minima železa a z toho vycházející psychickou náročnost, plus teda respektování pravidel pískovcového lezení, pak by byl “pískař” ten, kdo si takovou cestu rád vyleze.
Pískařská komunita? Jasně, lidé se potkávají - ve skálách, večer po lezení ve spádové hospodě, při různých akcích. Mají společnou vášeň, jezdí na stejná místa…, ale že by se jednalo o nějaké organizované bratrstvo, to určitě ne. A stejně jako v životě asi platí, že se tvoří skupiny spíš podle toho, kdo si s kým lidsky navzájem sedne, než podle domovské oblasti (či zda volí Losnu nebo Mažňáka).

Mistr Špek

Petr Slanina - Špek
Papírově ta komunita není, ale v reálu je vidět, že tu je. Na sportovky stačí svaly, na pískařinu jenom svaly jsou málo. Ohledně komunity, tak se stačí ve skalách rozhlédnout, a jak si to pojmenuješ je tvůj problém.

Richard Müller, foto: archiv R. M.

Richard Müller
Na pískovcovém lezení je nejcennější jeho dlouhá tradice, výjimečnost a z té hlavně způsob dělání cest – pouze zdola. Je na pískařské komunitě, na jednotlivých lezcích jak se tato tradice přenese na další generaci. Označení pískař má skoro jako každé slovo dvě tváře. Jedna označuje lezce vyhledávající dobrodružné lezení na pískovci, kde není prioritou sportovní výkon. Lezce udržující tradici pískařského umění. Při té druhé mi v mysli naběhne karikatura týpka v orvaných džínách a kostkované košili, na nohou lezečky o číslo větší a se sedákem plným kinderkopfů. A taky pivní historky o cestách s kruhem výš než vršky borovic a pádech metr pod zem. Cítím se být hlavně lezcem. To z jakého šutru je skála, není tak podstatné. Důležitý je dobrý pocit z pohybu na skalách. Písek mám nejradši, protože je to moje domácí hřiště, na něm jsem začínal a lezu nejvíc.
Nechci se ale vyhraňovat jako pískař, vápnař nebo žulař. Nechci se zařazovat do jedné skupiny lezců a odsuzovat jinou jen proto, že lezou s maglajzem nebo na umělé stěně. Nebo naopak ty, co dělají cesty s jedním kruhem těsně pod vrškem nebo v mechem porostlých skalách kdesi v Údolíčkách. Mám kámoše napříč lezeckou společností, téměř s každým z nich najdu společnou řeč. Nejkrásnější je ta pestrost, všestrannost, to, že si musím poradit v různých podmínkách a najít ten správný způsob, jak se dostat na vrchol.
Pískaření není sportovní disciplína, je to životní styl, způsob trávení volného času. Vidím to i v těch Klokočkách, taky tu je vyhlášený sportovní koutek, pár opravdu těžkých cest. Ale tam už jsem lezec, ne jenom pískař, to je ten někdy těžko popsatelný rozdíl. Pískařem jsem ve Skaláku nebo v Klokočkách - se smyčkama, zpocenýma rukama, strachem z pořádný tlamy a úlevou a pohodou u knížky na vršku věže. Je to jiné než v Labáku, nebo i třeba v Teplicích. Tam je pevnější pískovec a cesty bývají líp zajištěné a ty těžké se dnes lezou téměř výhradně s mágem. A když mně někdo označí za pískaře - záleží kdo to řekne .

Tomáš Sobotka, foto: archiv T.S.

Tomáš Sobotka - Tomajda
Myslím, že pískařská komunita není podstatná, podstatný je že mezi pískaři byli vždycky výjimečné osobnosti, kvůli kterým stálo za to začít lézt. Pro mě to byl předvším Mirek Šmíd a jeho pro mě inspirující pohled na svět. A po shlédnutí Ostrova čarodějnic s Jirkou Slavíkem to byl Jirka kdo mě utvrdil v přesvědčení, že lézt na pískovcové skály je něco výjimečného. Nikdy se mi nezdálo o extrémním lezení v Juře. Mé sny se hemžily obrázky z pískovcových věží, to o nich jsem snil. O posvátných totemech našich skalních měst a indiánských rezervací. Pískařina je v mých očích o pocitech, o lezení s psychickým rozměrem a především v poslední době posledním místem spolu s Anglií, kde se klade velký důraz na tradiční přístup k lezení. Ovšem na rozdíl od Anglie přístup snažit se o prostoupení stěnou s minimálním počtem fixního jištění má větší logiku a je přirozenější než na gritu, kde sice pravidlo no bolts je přísný, ale přelézat cesty po předchozím nacvičení s horním lanem není, řekl bych příliš přirozený.

Bojsa - Miroslav Dědek, foto: archiv M. D.

Miroslav Dědek - Bojsa
U nás v republice se leze většinou na písku, takže i někteří sportovní lezci jsou pískaři. Na písku si přeci můžeš vybrat, někdo leze zajištěný čísla a jinej zase klasiky, nebo morálovky. Podle mě je označení pískař takový obecný pro všechny lezce co rádi lezou na písku. Taky se to občas používá ve smyslu, že pískař leze víc technicky než silově. Ano komunity lezců jsou pak v oblastech, lidi z Ádru, Labáku, atd.

Nedori Dalibor Mlejnek, foto: E. Mlejnková

Dalibor Mlejnek - Nedori
Nejsem fanoušek komunit, sekcí a podobných škatulek. Myslím si, že lezce by to, co dělá, mělo především bavit a naplňovat zážitky. A je úplně jedno, jestli je to na Čtyřech palicích, v Krasu nebo na písku. Osobně mám na tom našem sportu nejraději různorodost. Když chceš, můžeš boulderovat, lízt na písku, drtit čísla na nejtkách, kopat mačkama do ledu nebo tupit cepíny na skále. Hlavně nezapomenout na "fričing" (promyšlený důkladný odpočinek).

Prcas Jiří Slavík, foto: M. Rýva

Jirka Slavík - Prcas
Pískařská komunita? Nejsem si vůbec jist tím, že by nějaká taková skupina existovala. Zkrátka, pokud člověk nabude přesvědčení o tom, že bude lízt po skalách, tak leze. A leze po skalách, který mu jsou nejblíže. Alespoň v těch začátcích. A jestli to je pískovec nebo jinej druh šutru, je celkem putna. Hlavně držet to kamení v rukou a pohybovat se při tom nějakým směrem. Po nějaký době přijde člověk na to, že to není jen tak ledajaká aktivita. Postupem doby se tato činnost stává životním stylem, alespoň teda pro mě. Já nedefinuju lidskej pohyb po skalách na nějaký druhy podle typu kamene.... Lidi lezou po skalách, chovají se slušně a tak a tak......

Pavel Henke
Tyto lidi spojuje láska k přírodě a skalám. Sportovky, s borháky po 2m, můžou existovat ve vzájemné symbióze se stávajícími cestami, když je nebudou dojišťovat.

Jiří Chocholoušek - Piškot
Za pískaře se považuju. Co bych měl být zač, když lezu prakticky už jenom na písku. Nepovažuju se za klasika ani za sportovního lezce nebo modernistu, ale pískař, to snad ano, v nějakém širokém smyslu slova.
O pískařské komunitě se asi mluvit dá. Obecně – ti, co lezou hodně na písku – i konkrétně – jsou tu místní komunity v jednotlivých oblastech, které jsou navzájem jednotlivými osobnostmi propojené. Není nás tady zase tolik, hodně lidí se navzájem zná, a když ne přímo, tak aspoň z doslechu nebo od vidění. Ale otázka je, jak hluboký obsah pojmenování „pískařská komunita“ má a jak se v tomhle smyslu mění. S tím, jak se otevřely v 90. letech nejrůznější hranice a možnosti, začaly být i hranice téhle komunity méně jasné. Řada lidí leze na pískovci, protože ho má doma za rohem, ale když mohou, jezdí jinam, a nemusí to být právě lezení na písku, co je přitahuje nejvíc. Vyhrotil se také konflikt klasiků a modernistů, který komunitu štěpí a staví proti sobě názorově vyhraněné tábory. V hospodě se poměrně snášíme, ale jakmile se třeba na internetu objeví nějaké třaskavé téma, začne cirkus. Ale zároveň si myslím, že specifika pískovcového lezení (daná z velké části jeho tradicí) většinu lidí, kteří na pískovci trochu víc lezou, nějak ovlivní, i když se s tou tradicí třeba absolutně neztotožňují.
Nevím, jestli se na význam slova pískař nedívám jinak než autoři otázek, kteří ho možná chápali jako synonymum klasika („máte pocit, že jste jiní než sportovní lezci?“). Někteří radikální klasikové si opravdu nejspíš myslí, že praví pískaři jsou oni. Ale představa komunity vyhraněných klasiků, kteří žijí v uměle prodlužovaném skalním čase 60. až 80. let minulého století a k většině současného dění se stavějí kriticky, mi není zrovna blízká. Ne že by tehdejší pískovcové lezení nebylo úctyhodné, velmi si ho vážím, zároveň se s něčím ze současných tendencí asi trochu míjím, ale opevnit se mimo aktuální čas a stát se strážcem nedotknutelných tradic a hodnot, to mě neláká. Pokud má pískovcové lezení zůstat živé, musí se v něm něco nového dít, musí reagovat na měnící se situaci a nějak se vyvíjet. Proto mi třeba přijde trochu zvrácené i takové to občasné využívání slavných zahraničních návštěv, které mají obdivovat naši lezeckou minulost a utvrzovat nás v jedinečnosti našeho klasicismu. Když pojedu na výlet někam do centrální Afriky, taky mi přijde romantický tradiční způsob života jako z doby před sty nebo dvěma sty lety, ale doporučovat místním, ať raději zůstanou pořád jenom s oštěpem, bez auta, plechu na střeše, elektřiny a léků, protože to je unikátní a krásné, je absurdní. Je to typická perspektiva návštěvníka skanzenu.

Jony Petr John, foto: archiv P. J.

Petr John - Jony
Za nálepkou pískař toho dnes moc nevidím, jen to, že dotyčný snad leze víc na písku než jinde. Nevím jak v letech, která nepamatuju, ale nyní je většinou směrodatnější mluvit o konkrétních lezcích.

Karel Nováček
Nemyslím, že se dá mluvit o pískařské komunitě. Lidí, kteří se věnují čistě písku moc není - hranice mezi pískovcovým a sportovním lezením, případně boulderingem či alpinismem může být úzká - a pokud jsou, rozhodně se netouží stranit ostatních lezců.

Pokračování příště.