Morál a čísla? Anketa pískařů díl 3.

  Celé znění je zde na webu ČHS, kde najdete také bližší představení aktérů ankety, náhled ročenky najdete zde. 

Alešák, foto: Uwe Daniel

Obecně je top, skloubit morál s obtížností. Jako příklad Klekání v Teplicích, nebo Triatlon v Příhrazích. Není tady klasifikace morálové obtížnosti, čímž tu vládne neporovnatelnost. Nicméně stupnice hrůznosti se dá odhadnout z datumu prvovýstupu, jména autora a počtu přelezů. Když chceš vědět morálovou obtížnost, zajdi do lezecké hospody, tam se ji dozvíš a zrovna se tam můžeš i porovnat.

Kalamárka v Teplicích, foto: archiv Petra Resche

Richard
Co je dnes to maximum v pískovcovém lezení? Lze to vůbec říci, nebo je potřeba rozlišovat situaci v jednotlivých oblastech? Stylech? Maximum dnes, jsou výkony, které podává Adam Ondra a to i na písku.
Porovnání výkonů opět souvisí se způsobem, jak byla cesta vylezena. Nelze srovnávat vylezení cesty v souladu s pravidly (tj. bez mága a stylem AF od kruhu ke kruhu) a vylezení stejně obtížné cesty stylem OS, RP, PP s mágem. Někdy je těžší to, jindy ono, ale pokaždé je to jiné.
Nebo je to na osobním prožitku, který není o číslech, a obtížnost je jen orientační údaj? Samozřejmě, že lezení je především o osobním prožitku, to je na něm to nejdůležitější, proto lezeme, ne? Ale jako v každém jiném sportu i v lezení se lidé chtějí navzájem srovnávat, poměřit své výkony.
Chybí tu stupnice morálových obtíží? Hodnocení cest na písku bude vždy složitější než jinde. Morál hraje velkou roli. Stupnice morálových obtíží by mohla být v průvodci uvedena jako součást klasifikace, podobně jako je tomu v Anglii na Gritu. Nemyslím si, že to je nezbytně nutné na písku, tam přeci místo stupnice stačí většinou jméno prvovýstupce .
A každý by měl být soudný – když vidím 1. kruh kdesi vysoko, je jasný, že to moc dobře jištěné nebude, a když nemám morál a neumím smyčkovat, tak tam nelezu.

Tomáš
Ohledně klasifikace - většina lezců si myslí, že na písku jsou těžké desítky a podobně, ale kdo trochu dýl leze brzy zjistí, že většina tradičních sedmiček a osmiček (především třeba v Českém ráji), pokud se lezou v kuse, jsou stejně těžké a občas i těžší než X. Stává se mi běžně, že v sedmičce metnu a desítku dám v onsightu.
Stupnice morálních obtížností je zbytečná a byla by úplně nepřesná, pocity strachu jsou pokaždé jiné a příliš individuální.

Bojsa
Co je dnes maximum na písku nevím, to se mě fakt netýká, ale rozhodně to jsou slušně zajištěné sportovní cesty s menšími morálovými obtížemi podobné těm na vápně. Takže to hodnocení maxima nebude tak složitý. Co se týče klasifikace na písku tak ta byla, je a bude vždy jen orientační. Je to vodítko, ale ne stoprocentní. V každé oblasti je k tomu samozřejmě spousta dalších různých věcí jako pevnost materiálu, zajištěnost, prvovýstupci atd. Pro mě osobně je důležitější, aby byla klasifikace srovnaná plus mínus v dané lokalitě, než v celé republice. Lezení rozhodně je o osobním prožitku a to že ho má někdo v číslech, jiný v morálu a další v romantice je normální. Morálová stupnice tu podle mě nechybí, v Anglii jsem lezl a je to stejnej hokej.

Nedori
Co je maximum lezení na písku? Podle mě lézt čestně, abys nekurvil skálu a nemusel ses stydět za svůj lezecký výkon večer v hospodě.

Prcas
Nevidím žádný problém v nějakým srovnávání obtížností. Jak jsem výše uvedl. Hlavní, alespoň pro mě, je to, že  mi bylo dopřáno lízt po skalách. Jasně, že existuje na určitejch výstupech či cestách pro každýho jedince nějakej blok, proč tudy, a nebo tudytím směrem zrovna né. Na každý cestě jsou limity a je to jen o hlavě samotnýho lezce...

Jiří Prcas Slavík, foto: Martin Rýva

Pavel
Maximum na písku v 90. letech stanovil J. Hudeček a B. Arnold - Xc AF.

Piškot
Srovnání je podle mě na pískovci možné stejně jako jinde. Lidé, kteří se v lezení, obzvlášť tom pískovcovém, aktivně pohybují, myslím zhruba vědí, co je skutečně výjimečný výkon, co stojí za pozornost.
Trochu nejspíš kulhá porovnání mezi pískovcem a sportovním vápencovým lezením. Tradiční přepočtová klasifikační tabulka mluví v neprospěch současné pískovcové klasifikace, jak je nastavená v řadě našich oblastí (souvisí to i s tím, že klasifikace v řadě novějších vápencových oblastí, kam se dnes jezdí, bývá zřetelně měkčí než klasifikace v těch starých, jako je Buoux, Finale apod.). Kromě toho těžké cesty na pískovci jsou často bouldrové problémy (plus „omáčka“), které dají leckdy trochu víc práce než nějaké třeba španělské cesty vytrvalostního charakteru. Možná hrají trochu větší roli v těžkých cestách na pískovci i podmínky. Hlavně v lehčích, klasických pískovcových cestách jsou samotné lezecké obtíže zesílené psychickým aspektem, někdy i poměrně dost.
Řekl bych, že maximum v pískovcovém lezení dnes reprezentuje cesta To tu ještě nebylo od A. Ondry a O. Beneše. Vzhledem k tomu, jak vypadají položené otázky, by se dala čekat třeba námitka, že je to cesta, u které se (jako u řady jiných, které patří mezi nejobtížnější) trochu stírá rozdíl mezi pískovcovým a sportovním lezením, jak je to pojmenováno v otázce. Možná že trochu stírá, ale na druhou stranu se mi nezdá, že by se v nějakém jiném než obtížnostním směru pískovcové lezení v posledních desetiletích kdovíjak posunulo (např. v psychické náročnosti cest nebo ve zvyšování obtížnosti cest vylezených po smyčkách). Takže bych (provokativně a vyhroceně) řekl, že dokud nezačnou vznikat třeba cesty obtížnosti XI s minimálně pěti, sedmimetrovými odlezy mezi jištěním, kde se budou řešit lezecké problémy s vážným rizikem třeba patnáctimetrového nebo i delšího pádu, nemá moc smysl o nějakém jiném než obtížnostním rozměru v souvislosti s rozvojem pískovcového lezení mluvit. Leda kriticky. Protože v jiných rozměrech pískovcové lezení už možná od 90. let stagnuje. Určitě je možné, že mi něco uniklo, ale zdá se mi, že v těch „tradičních“ dimenzích vrchol pořád představují cesty desítky let staré.
Stupnice morálových obtíží by nebyla špatná (i když by bylo asi často ještě o dost těžší klasifikovat cesty morálově než normálně), ale jak už jsem napsal, podle mě by se ukázalo, že v rámci této stupnice k žádným moc zásadním posunům nedochází, respektive že většina současných cest je co do psychické náročnosti vcelku přívětivá. Takže by byla užitečná především pro starší a staré, klasické cesty, které už dneska tolik lidí nezná, a tudíž se i z obecného povědomí možná trochu vytrácí představa, jaké to vlastně je, takovou velmi klasickou a morálovou cestu lézt, co to vlastně obnáší. (Nechci říct, že starší a klasické cesty nikdo neleze. Ale mám dojem, že se jednak lezou většinou dokola ty stejné a prověřené, a také že zatímco celkově se počet lidí, kteří občas vyrazí do skal, asi zvyšuje, tak množství lidí, kteří lezou nejrůznější klasiky, zrovna moc neroste, pokud vyloženě neklesá.)
Osobní prožitek je jistě pro každého z nás velmi důležitý a představuje vlastní měřítko, ale je to věc subjektivní a neumožňuje smysluplné srovnávání.

Alex Honnold, Poslední relikvie, foto: Petr Jandík

Jony
Hodnocení, a především srovnávání, specielně na českém písku, moc dobře nejde, a ani si nemyslím, že by o to měla být snaha. Nejlepší klasifikací dané cesty je její název, který cestu zároveň identifikuje. Každá cesta může mít své specifikum. Jestli je to VIIIb nebo IXa, IXc nebo Xb je často podružné, zvlášť musí-li se lézt nad kruhem či smyčkou. Zavádění dalších srovnávacích parametrů, třeba škály serióznosti runoutů nebo velikosti ponožek nepovažuju za moudré.

Karel
K maximu na písku se vyjádřit nemůžu, pohybuji se hluboko pod ním. Stupnice morálových obtíží tu podle mého názoru nechybí, tendence mít všechno dokonale popsané a zdokumentované zabíjí prvek dobrodružství. Navíc morál je věc zcela subjektivní, záleží na typu cesty, lezcově výkonnostní rezervě, nikdo jej za nás nezhodnotí.