Mára a Smolo píšou z Kyazo-Ri

DO BLOKŮ…

Je čistě mrazivá noc, kdy se zdá, že na obloze je více hvězd než jindy. Protože nejspíš se ty mrchy k sobě tisknou tělo na tělo, jen pro ten falešný pocit, že snad na chvilku uniknou všudy přítomnému chladu. Ovšem mají smůlu a budou se tetelit stejně jako my, do té doby, než slunce je pošle spát. Naše schránky ovšem budou pokračovat i dál po příchodu paprsků, kam až síly budou stačit. Celou tu potemnělou náladu diriguje až nesnesitelné ticho, které občas prořízne pád čehosi, od kamení po vagón sněhu. Jsme jednoduše v tom obrovském prostoru opuštěni, jen takové dvě světélkující tečky, připomínající zmatečný pohyb světlušek deroucí se vzhůru. Do toho mačky a cepíny v pravidelných rytmech narážejí na led přes vrstvu sněhu, přičemž vydávají zvuk trápeného kovu, které doprovází sípavý boj plic o vyšší dávku kyslíku. Pro úsporu času si to každý z nás hrneme žlabem na vlastní pěst. Po chvíli vyndávám lano a navazuju se, přitom Janko, bez zastávky pokračuje dál. Čili je za mnou tažená pupeční šnůra, ale s účinností k hov…ničemu. Aspoň mě netíží na zádech. Dokonce, jak se motouz ztrácí hluboko pod mýma nohama i když na druhém konci nikdo není, tak přesto vytváří jistý pocit bezpečí.

Běh času se pomalu vleče a mění se na hodiny dřiny. Z letargie monotónnosti občas vyruší skalní prahy. Ty pak dokážou řádně vycenit kusadla a tep se o řád zvýší. Není se ani čemu divit, vždyť celkový sklon se přiostřuje a z počátečních padesáti stupňů, je sedmdesátka, která vykazuje horší soudržnost našpicovaného ledo-firnu. Tím i zvýšený nároky na opatrnost. V žaludku začínám pociťovat divné kroucení a nervové kabely vysílají varovné signály, že síť je přetížena. Však jo, jedno pravidlo z horolezecké příručky tvrdí, uděláš jeden špatný krok a na celý zbytek života jsi mrtvý. Naštěstí dolézáme pod skalní bariéru, kde je zcela jasné, bez jištění si to dál již nikdo „nelajsne“. Takže pokračovat se bude v duchu, přátelé na laně, jak se dá nalistovat v příručce „Bezpečný pohyb v horách“. Pravda, zase bych to nepřeceňoval, ale budeme se k té mantře snažit aspoň zlehka přiblížit. Zatím sedíme mlčky na malé poličce a pijeme z termosky čaj. Přehršel slov v průběhu zastavení moc nepadne, ale shodneme se na jednom, trochu si tady dáchneme. Však jen na pár minut, takového toho poobědního „dvacijáše“, než budeme pokračovat dál. Rychle najdeme shodu a oba se na špičatých kamenech sbalíme do klubka. Připomínáme malá štěňata, přičemž se každý z nás vypraví svojí cestou do říše snů. Čas ztrácení vědomí, které přichází rychle, je naplněno sladkou příchutí, kde najednou ta bezútěšná situace je poslána k šípku. 

Kráčím si šouravým krokem po ranní náplavce a slunce pozvolna rozjíždí svoji estrádu. Zdaleka není ještě dusivka, prostě akorát na triko, džínsy a sandály. Držím v ruce házedlo s míčkem, který odmítla nést máj psice v tlamě, jelikož nejspíš předpokládá, že se procházka protáhne a teplo poroste. Tak šetří sil, chytrolína chlupatá. Jednoduše vleče se za mnou, jak spráskaný pes, přičemž pobízení, aby přidala je zcela zbytečné. Mířím na zakotvenou loď, kde si dám tankové pivko plus kávu. Tomu říkám správná kovbojská snídaně. Přitom se zběžně podívám do kompíku na emaily, něco odepíši, aby práci bylo učiněno za dost. Ovšem nic se nemá přehánět, takže zároveň koutkem oka pozoruji odraz paprsků, těch tisíce zlatavých pozlátek, třpytících se od vltavské hladiny. Najednou mě něco obskurního, plujícího uprostřed řeky zaujme. Přeci není možné, co vidím, že je pravda. Ale fakt jo. No to mě podrž, náš Hradní pán v plavkách na dětském nafukovacím člunu. V rukách dvě žlutá pádýlka, se kterýma čechrá vodu a na tváři samolibý škleb. Přimhouřím oči a odporem se odtáhnu. Vzápětí padááám, někam dolů do temna. 
Slyším výkřik, přičemž trhnu sebou. Zmateně pohlížím na okolní a na stejně rozpačitě vyhlížejícího Jana, který vypadá, jak čerstvě vyoraná myš.

„Ja som chrápal, ako medveď“. Vypadne z něj.
„Já jsem také usnul a bylo od tebe srabácký, jak si se mnou cukl, měl jsem pocit, že se řítím do údolí“
„Boha, ty si so mnou zatrepal, ako kameň v miešačke“. 
„Alééé, ty kecko ukecaná“.
Rozhovor je u koce, bez vyřešeného viníka a připravujeme se na další úsek, který se nám rozprostírá přímo před očima. Jedná se o dost neuspokojivý pohled s úsekem strmých plotýnek a přikrývkou sněhu, po kterých musíme traverzovat. Prostě blbá kombinace. Nad nimi je již schodovitý průlez po římsách směřující k hřebenu. Co na hřebínku, případně za ním, nikdo z nás netuší. Již při pohledu dalekohledem od úpatí kopce, bylo vidět houbeles, tak s přiblížením se vůbec nic nezměnilo. Jinak řečeno ani teď, není jasno, kudy dál. Paráda. Pochmurnou situaci podtrhuje valící se mlha, zakrývající výhled a přibývající stížnosti od Jánka, že ten čaj: „Čo si právě chlipol, tak asi vygrcia“. Nuže, na kecy není prostor a tradá do práce. Lezení připomíná škrábání nehtů o tabuli, jak hroty želez kloužou na hladké žule, která je rafinovaně schována pod bílým sajrajtem. Stejné, jako pocukrovaná bábovka, čímž před očima strávníků hospodyňka retušuje spálenou kůrku, čili pouze okrasná vrstva zakrývající ten základní průšvih.

Nicméně kolem jedné se seřazujeme za sebou na ostrém břitu, kde na jedné straně nohy je šluchta přes tisíc metrů a na druhé jeden kilometr. Oba dva zíráme do převalujících se chomáčů cukrové vaty, která brání prohlédnout si cokoliv. Svět prostě končí s natažením ruky. Pokračování dál, jakýmkoliv směrem k vrcholu lze sice začít, ale také to může znamenat dostat se do velkých problémů. Jelikož návrat nazpět už nebude možný a další postup uvízne ve slepé uličce. Není se tedy čemu divit, že vyčkávání, byl ten nejracionálnější výběr z blbých variant. Ručičky na hodinkách výrazně poskočily a chlad si začínal prosazovat své. Čekání na zázrak nemělo smysl. Dva metry pod hranou se rozprostírala téměř dokonalá plošinka pro na náš útočný stan. Místo o rozměru dva metry, krát bezmála sto třicet čísel. Vystavěli jsme tedy plachtový domeček o dvou prutech, které podpírají strop. Jeden by řekl, hotová pětihvězda. Blížil se však večer, když zničehonic si mlha usedá do dna údolí a odkryje to, co tak úzkostlivě střežila.

Na severozápadě vyrostl monument Gyachung Kang, vedle dalšího obra Cho Oyu, pak ještě severněji se tyčí silueta pyramidy Everestu, s přilehlou hradbou několika vrcholů Lhoce. Před nimi nad dekou mraků vyčnívá regulérní nanuk, neboli kouzelná Ama Dablam, včetně dalších vršků, jenž nepoznávám. Celou scénu jak z posledního dějství Shakespearovy tragédie, uzavírá v zapadajícím slunci krvácející Makalu. Doprčic, máme výhled, jak z trůnu bohů. Ať se bude dít cokoli, za tyto prchavé a nehmotné okamžiky, ta brutální námaha, vždy stojí. Zároveň se otáčím k našemu vršku. Pro Kristovi rány, fůůů, tak to nebude žádná prča. Jediná rozumná linka je sice narýsovaná hned na první pohled sama přírodou. Znamená to ovšem přetočit se ze západní stěny na severovýchodní. Takové škatule, škatule hýbejte se. Mezitím, mé prochladnutí už dosáhlo svého maxima a klepu se jako drahý pes. Urychleně vařím jídlo, které držím špičkami bot na malinkém skalnatém bidýlku. Honza už leží ve spacáku a je mu zle. 
„Jánko, nechceš jíst?“
„Daj mi pokoj“. Přijde úsečná odpověď.
„ Prospíš se a bude pohoda “. Uklidňuji spíše sám sebe.
„Budě dobre, tomu ver“.
Tma překráčela s rychlostí otočení vypínače a vše kolem rázem zhaslo. Stejně jako i my, v našich spacácích na orlím hnízdě.

 Zatím ahoj 

Mára a Smolo