Odešel Vláďa Haleš

Vladimír Haleš, foto: (c) archiv Heleny Heckelové

Měl skautskou výchovu, kde byl více méně pod dohledem starších skautů, jako byli Chroust, Fifan, nebo Harry Zima. Do začátku lezení ve skalách ho zasvěcoval Jarda Janků, řečený Kujan, spoluautor horolezeckého průvodce ve Skaláku a přilehlých oblastech, který sestavili spolu s Fifanem Vodhánělem v roce 1954.

Vláďa Haleš začínal lézt tady ve Skaláku, což je u kluků z Turnova normální. Kdyby se byl narodil v Harrachově, tak by určitě skákal na lyžích, ale i tak později výborně sjezdařil i v Tatrách, a byl i výborným gymnastou.

Znal jsem ho už z poválečných let. Když se vracel ze Skaláku přes Valdštejn, zastavoval se s partou v restauraci mých rodičů na Valdštejně, kde jsme občas slavili i svatby členů turnovského horolezeckého oddílu.

Mezi jeho partnery v lezení po skalách patřili Turnováci Jirka Novotný, Miky Flanderka, Guziš Záhora a Mirek Škaloud, také Milič Blahout z Bakova, hodně lezl i s Mirkem Paterou z Prahy. Když jsem nahlédnul do svého horolezeckého deníku, zjistil jsem, že jsme spolu poprvé lezli na střídačku údolní Blatník, což byla jedna z jeho oblíbených cest. Bylo to před šedesáti lety na l. máje 1957, asi se nám nechtělo do průvodu. Hodně lezl i se členy tehdejšího národního horolezeckého družstva Kuchařem, Kopalem, Cermanem, Svatošem a dalšími.

Lezení bylo pro něj poezií, spojenou s posloucháním větru, tělesnou námahou při výstupu, vůní kvetoucích borovic, posezením u kruhu s kamarádem a prožíváním dojmů z pohledu na přírodu okolo a s večerním posezením v partě, když už lezení toho dne skončilo. Vždy se snažil lézt stále těžší a těžší cesty, od těch malých skalek pro začátečníky až po ty v jeho době vrcholně těžké výstupy.

Zanechal po sobě ve skalách několik svých pomníků v podobě velmi těžkých prvovýstupů, jako je jeho cesta na Maják, Odvedenecká cesta na Zlatou vyhlídku, pozoroval jsem i jeho prvovýstup Vzpomínkovou cestou na Daliborku s Radanem Kuchařem. Velmi známý je i jeho pověstný Bič na Dráždany v Prachově. Rád lezl i příhrazskou Kobylu nebo věže na Drábkách, v Klokočí, na Suškách nebo na Vidláku. Mnoho letních i zimních výstupů měl i ve slovenských Tatrách. Právě ze zimního přechodu hlavního hřebene Vysokých Tater s repremančaftem roku 1955  je pár připojených fotografií, jejichž autorem je Vilém Heckel.

Naposled si Vláďa zalezl ještě ve svých 69 letech na údolním Blatníku s Joskou Rakoncajem, ale pak už ho pronásledovaly potíže se zdravím. Ve svých osmdesáti dostal dvojitý bypass a jeho život už nebyl ten život, na který byl zvyklý a začal na něj v posledních letech pomalu rezignovat.

Když jsme ho teď s naším Jirkou navštěvovali v turnovské nemocnici, ukazovali jsme mu fotky ze skal, na které rád lezl, včetně jeho cesty na Maják, Kobyly, klokočské Růženky a dalších. Skoro nad každou řekl „To je krása! Jsem rád, že jsem tady žil! Ale už mi to stačí.“ Ze stěny proti jeho posteli jsme s dovolením sestřičky, která ho ošetřovala, sundali jeden obrázek a místo něj dali barevnou fotku z kalendáře Hruboskalska, aby se mohl před usnutím dívat na to, co měl rád.

Americký spisovatel Hemmigway má v jednom svém románu motto „Přes řeku a do lesů!“
Já si to představuji tak, že Vladík již tu řeku překročil, ať už se jmenovala Lethé, Styx nebo Acheron, nebo měla název podobně znějící jako Jizera, Libuňka či Žehrovka. A že už do těch lesů vkročil. Doufám, že tam našel i skály a kamarády, kteří ho již předešli. Je tam nyní jenom o pár skal napřed před námi, prohlíží si tam své oblíbené spáry a čeká někde pod stěnou, až se k němu přidá nějaký parťák, aby si to s ním vylezl.

Vláďo sbohem!


Jirka Čihulka, senior
Fotografie z archivu Heleny Heckelové

Repremančaft - Haleš první zprava, foto: (c) archiv Heleny Heckelové

Vilém Heckel a Vladimír Haleš, foto: (c) archiv Heleny Heckelové

Vláďa Haleš, foto: (c) archiv Heleny Heckelové