Poprvé na svěťáku

No ale, vzal jsem šanci zodpovědně a pustil jsem se do tréninku, abych neudělal ostudu. Další věc je, že se mi na většině závodů nepodařilo zalézt výsledek, který by mne uspokojil a který by odpovídal úsilí vloženému do tréninku. Je fakt, že na takových akcích jsem byl nováček a kromě toho téměř nejstarší nováček. 

Tomáš Indra v Eptingenu, foto: Archiv Tomáše Indry

Naplánovali jsme si se slovenskými kamarády turné do Saas Fe, přes týden lezení v drytoolové jeskyni v Švýcarském Eptingenu a další víkend závody v Rabensteinu. Už samotný příjezd do Saas Fe byl zážitek. Autem najet na vláček který vás proveze pod alpským hřebenem, zasněžená sedla, některá neprůjezdná, spousty čerstvého sněhu, pozdní příjezd na registraci.Vše dobře dopadlo, ubytovna dodávka, zítra poprvé na svěťáku.

Stěna vypadá úžasně, můžou se do ní zakopávat hroty maček a v obrovském kulatém parkovacím komplexu tvoří klenbu jak obrovské obrácené U. Před spaním ještě přebrousíte již tak velmi ostré hroty cepínů a maček. Kvalifikační cesta byla jen jedna, ale o to byla těžší už od prvního kroku. I drobná chyba v malých a daleko od sebe osazených chytech znamená, že pojedete zklamaní a frustrovaní zase více než tisíc kilometrů domů. Časový limit na cestu je deset minut. To se zdá docela hodně, ale výška stěny je taková, že musíte běžet a moc neodpočívat kdybyste to chtěli náhodou topovat. I kvalifikace se leze z izolace, což je pro nás neotrlé závodníky zdroj nervozity.

Aneta Loužecká v Saas Fee, foto: Archiv Tomáše Indry

Na druhou stranu tam trávíte několik hodin s lezeckými esy, o kterých jste dříve jen četli a dívali se na ně v televizi. Rusové, Korejci, Francouzi, Američani, Kanaďani, spousta jiných, Slováci a moje “maličkost“. A na juniorku Anetku Loužeckou, smíška naší výpravy, nesmím zapomenout. Znovu zbytečně přebrousíte již tak dost ostré zbraně. Když Korejci uvolní dt bouldrovku, můžete se rozlézt a čekáte a čekáte až někdo zavolá vaše jméno. Jde se na věc. Zbraně se kontrolují a musí vlézt do normované krabice, což u nomiků není problém. To dlouhatánské cepíny Korejců tam vlezou na milimetr. Já jím to nezávidím, prckům. Zajímavé je, že tito malincí lezci došahují dlouhé kroky lépe než já kolohnát.

Pochopitelně jako obvykle se navazuji na dračák, jen ostré zraky rozhodčích mě vytrhnou z rutiny a vážu tedy tu pitomou osmu. Však oni si ji pak sami rozvážou. Chci být stejně mrštný jako Korejci a vytrvalý jak Rusové. Lezu rychle, alespoň z mého pohledu. Zapomínám odpočívat, tak to přece dělají ti dobří... Ruce se otevřely dříve, než bych si přál. Málo vzduchu v plicích, málo odpočívání, málo tréninku, na co bych se ještě vymluvil... I tak to stačilo na šestnácté místo.

Tomáš Indra, Rabenstein, foto: Archiv Tomáše Indry

Na dalších lehčích závodech to bylo už jen horší. V Rabensteinu jsem ve spoďáku udělal šuku, z které mi vyletěl pochopitelně cepín, místo abych to prošlapal až k pasu. A to jsem si říkal, že ta trať má podobný profil jak u nás v Branné, že bych to tam mohl jako poslat...

Další turné jsme měli ve Finsku s tím, že tam týden polezem a třešnička na dortu budou závody jednoho z kol ME v Oulu. Nejezděte tam. Našli jsme tam jen nějaké ledy, Finsko je placka, bez hor a skal. Na výlet krásné, polární záře, sobi, jezera, kosa jak hrom. Na lezení se to neoplatí.

Stěna na závodech byla moc pěkná, po první kvalifikaci jsem si říkal, že by to finále snad už konečně mohlo klapnout. A ono ne. V druhé uklouznutí, konec.

Tak se uvidíme na MČR začátkem příští sezony v Praze, třeba bude i finále...

Tomáš Bidlo Indra

Emil Frastia v Eptingenu, foto: Archiv Tomáše Indry 

Ďuro Švingál dal v Eptingenu Ironmana, foto: Archiv Tomáše Indry