Světla odjinud

Pro rozkoukání a očuchání si matroše vybíráme první den Casinovu cestu na Cimu Picolisimu. V roce 1983 jsme s kamarádem Martinem Veselým ilegálně překročili jugoslávsko-italskou hranci u Tarvisia a vydali se na Cimy. Martina jsme sice cestou ztratili na stopu a potkali ho zase až v Praze, ale my jsme dorazili až sem a strávili tu fantastický lezecký týden. Spali jsme kus od chaty ve štole z 1. světové války. Těch pár peněz, co jsme měli, jsme si šetřili na 6 smyček a 5 karabin. Z chaty jsme znali jen záchod, kam jsme chodili pro vodu, ale nevěděli jsme, že nás chatař každý den sleduje velkým dalekohledem, jak lezeme v severních stěnách. Dva dny před koncem našeho pobytu si pro nás přišel do štoly, odvedl nás na chatu s tím, že chce poznat romantiky, kteří bydlí raději v jeskyni, než v pohodlí chaty. Druhý den nato jsme mu zamávali z „Hrany veveriček“ na Cimu Ovest.

 Ája na prvním objevuje finty místního lezení a já se dole kochám. Cesta nezklamala. Byl jsem hrdý, že paměť je jedna z mála věcí, co mi slouží stejně dobře, jako před 35ti lety, kdy jsme tuhle skvostnou cestu lezli. Poznával jsem štandy, komíny i police, ale zaboha jsem si nemohl vzpomenout, jak se z toho leze dolů. Když třetí slanění začínalo balvanem zaklíněným v komíně a omotaném starými, vylouhovanými smyčkami a zrzavou majlonkou, věděl jsem přesně, kde jsme. Ale konec dobrý, všechno dobré.  

Vedení cesty Světla odjinud, foto: M & A Coubalovi

Na příští 2 dny naší třídenní nostalgie jsem slíbil Áje něco nového v SV stěně Punta Frida. Výměnou za to, že nás s Vendulou nestrčí za pár let do starobince. Kupodivu velmi logický a přímý směr v této stěně by měl být, podle všech mých zdrojů volný a tak jsme to šli druhý den okouknout. Nebyl jsem si jistý s 2. délkou. Stěna byla žlutooranžová s bílými převísky a nápadně připomínala materiál, tvořící severní stěnu Cimy Grande. První délka bylo pěkné, koutové lezení. Druhá to, co jsme čekali. Poměrně lámavá, šupinovatě strukturovaná skála, dírky a spousta odštěpů a věžiček, čekajících až kýchnu. Pomalu jsem se sunul, omotával nedotlučené skoby a dokonce došlo i na uzlíky, ale bylo to pěkný. Pod bílým převískem jsem zavolal na Áju, že si tu něco promyslím, ať si vleze na chvíli pod převis. Pak jsem vzal kladivo, a kam jsem dosáhl, visící miny jsem odstranil. Celý zbytek dne jsem měl na talíři, že ona si pod slovem promyslet představuje něco úplně jiného. Já byl však spokojen. Půjde to.

Celé okolí chaty Auronzo je obloženo lidmi, auty, dalekohledy a stativy s foťáky. Čekají na zatmění měsíce. Ten však mizí v hustých mračnech a ve 22 hodin začíná bouřka. Liják, kroupy, blesky. To se stále opakuje a všechno končí až ve 3 hodiny ráno. Budík nám zazvoní za hodinu a půl. Svítá, je klid, jasná obloha. Ani stopa po tom, co tu ještě před chvílí řádilo. A teď může nastat to, co tak dobře znám a co i po těch letech tak rád dělám.  

2. délka, foto: M & A Coubalovi

2. délka, foto: M & A Coubalovi

Po těžší 2. délce následuje bílá plotna překrytá převisem. Skýtá jemné, pěkné, ale stále trochu lámavé lezení. 

3. délka, foto: M & A Coubalovi

Oblezem převisu začíná klasika s kouty, policemi a dokonce i s komínem, přecházející do široké spáry. Za zmínku stojí převis se spárou nad 5. štandem. Je tvořen množstvím trnů, směřujících dolů, zpočátku téměř volně ložených, směrem vzhůru pevných. Zachránily nás frendy. Zatloukání skob by pravděpodobně znamenalo podstatnou změnu této části stěny. Nad rampou mě překvapila pěkná a cekem pevná skála. 

7. délka, Ája, foto: M & A Coubalovi

V sestupu se dnes umírat nebude. Máme oči na šťopkách a i když je místy trochu ostřejší, uzavírá tak pro mě po mnoha letech zase jedno pravé, dolomitské dobrodružství a vzpomínky se stávají jen záblesky světla odjinud.

 

Světla odjinud, topo kresba Michal Coubal