Takový příběh silvestrovský

Čuňas – nosič na Teryně, nějak nechtěl být na chatě na Silvestra. Rosťa, rodák Hodonína jako já, ale v té době již naturalizovaný Pražák. Sam, kamarád z Horol. oddílu St. Město u Uh. Hradiště a zároveň ženich z Moravského Slovácka, v té době na námluvách u své budoucí v Tatranské Poliance.

Volovka z nástupu od Vyšného žabího plesa

Prý co polezeme? Je Silvestr. Tak něco krátkého, rychlého, abychom stihli pařbu večer, Sam večeři u tchánů a já nástup na noční v kotelně. Takže Jižní žebro na Volovku, to už jsme lezli všichni v létě, není to dlouhé a v zimě to nebude žádný problém. Z nějakých důvodů, jež si již dnes plně neuvědomuji, odjíždíme električkou ráno ze Zrubů až po sedmé. Asi bych to mohl svést na Sama a jeho přípravy na život manželský. Na Popradském jsme kolem deváté. Sněhu je něurekom a chodník prošlapaný jen někam k rozcestí na Hincáky. Na slunku je nad nulou a brodíme se kolem Žabích ples k Vyšnému Žabímu plesu a pod Volovku ve „dvouvaječném sněhu“. Jo „dvouvaječný sníh“- prostě , snih po vajca.

Jižní pilíř Volovky v létě

Kolem jedenácté jsme se na nástupu Jižního žebra hastrošili do prsáků. Sedák jsem měl jen já a Čuňas, pokud si vzpomínám. V těch dobách byl sedák novinka. Bylo před polednem, když jsme s veselou myslí začali lézt.

31.12.1980 - na nástupu na Jižní pilíř Volí veže. Zleva Čuňas, vedle Rosťa, napravo autor článku,

Ještě proběhla trochu diskuse zda to jít v mačkách, nebo ne. Mačky byly v té době drahý artikl, takže polezeme bez nich jen v pohorách, přece si nebudeme mačky obrušovat o skálu. S lezením problémy nebyly, všichni jsme měli nalezené dost, ale v zimě to jde všechno pomaleji. A ještě jsme po cestě dost kecali. Takže na vrcholu jsme byli po třetí. Poslední dolézal před čtvrtou. Nahoře svačinka, k pití nic, jen sníh. Termosky tehdy bývaly skleněné a rozbíjely se. V ostatním voda zmrzla, takže naposled jsme pili před nástupem. Tehdy se z Volovky běžně sestupovalo, dnes se slaňuje. Sestupovalo se cca 80 výškových metrů do Polska a v úrovni Východnej Volej štrbiny, se traverzovalo na jihovýchod, do štrbiny. Nevím proč jsme se dohodli, že budeme dělat jištěný sestup, slanit by bylo jistě rychlejší, lan jsme měli dost. Asi nám bylo líto slaňovacích smyček.

Schéma Volího hřebene z průvodce Kroutil-Gellner r. vydání 1947

Protože jsem sestup znal nejlíp, slízal jsem první, Čuňas šel poslední. Navzájem jsme se jistili. Rosťa jistil na tehdy supernovince, kterou mu někdo dovezl z Francie, na slaňovací osmě. Když mu ta osma spadla do Polska, tak tolik nadávek jsem dlouho neslyšel. Ve Volej štrbině jsme byli za šera, v podstatě za tmy. Z čtyř lidí, jsme měli jen tři čelovky. Tehdy byly čelovky nejčastěji samovýroba. Já byl výjimka, měl jsem originál francouzskou čelovku Wonder. Byla to v podstatě plochá baterka, kde se do zdířky zapínal kablík čelovky. Baterka se normálně zapínala tlačítkem, když se zasunul kablík, čelovka se rožla a baterka zhasla. Čelovku jsem si nasadil ve štrbině na přilbu a zapnul do baterky. Sestupovali jsme změklým sněhem, kde se mrazem začínala dělat škrupina, pod nástup na Jižní žebro.

Panovala trochu obava, že to s námi ujede. Předchozí odpoledne, to občas v dolině zahučelo lavinou. Když jsem došel na nástup pod Jižní žebro sundal jsem si sedák. V tom okamžiku jsem sledoval jakési světýlko které rychle odjíždělo, po sněhu dole k Žabím plesům. Byla to baterka z mojí jedinečné čelovky. Jak jsem si sundal sedák vypadla zpod bundy, přičemž se samozřejmě odepla z čelovky. Už jsem ji nenašel.

Volovka - jižní hrana

Před šestou jsme začali sestupovat. Utahaným a hladným nám to ve sněhu, který nenesl, moc rychle nešlo. Kolem deváté jsme byli u chaty na Popradském plese. Tam už “zuřila“ silvestrovská zábava. Když jsme utahaní vešli do chaty, co čert nechtěl, první na koho jsme narazili, byl pan vedúcí, jistý Aladár K., naprostý nepřítel horolezců.

„Máte zaplatené vstupné?“, když jsme mu řekli, že ne a že se chceme jen napít a spěcháme chytit električku, tak nás vyhodil se slovy, že se nemáme zdržovat “keď nemáme to vstupné“. A poručil zamknout chatu. Nevím, kdo tyto lidi na takovéto chaty vybíral, ale tento člověk zcela jistě do hor nepatřil. Naštěstí jsme měli na chatě příznivce, kotelníka Káju, mého častého spolulezce. Kája nám vyhodil oknem něco na zub a v té době jediný u nás vyráběný džus “Karotela“. Byl mrkvový a skvělý. Ty tři plechovky, co nám vyhodil z okna nás postavily na nohy.

Po zledovatělém chodníku jsme spěchali na Štrbské, po letní značce. Jak jinak, šak v noci laviny nepadají, že. Električka nám ujela před nosem, další jela až ve čtyři ráno. V té době, ještě nebyli bezdomovci a feťáci, takže se nádraží nezamykala. Mně se podařilo dovolat z budky kolegovi do kotelny. Ten mě třikrát proklel, neb v robotě jsem měl být už v sedum večer. No a my řešili co z načatým večerem. Penězi jsme moc neoplývali, do místních hotelů jít nešlo. Nebyli jsme ve společenském. Sam skuhral co řekne jeho nevěsta a jestli se vůbec ožení. Nějak jsme se uvelebili na lavičkách kolem topení. O půlnoci někdo vytáhl pomeranč, který jsme před tím nesnědli, neb byl zmrzlý, ale už stačil roztát, a k němu si připili vodou z dámského záchodku.

Tož takový pěkný silvestr. Jo a Samovi to dopadlo dobře, vzala si ho.