Za Janem Stráským

Expedice Garhwal Himalaya 1979. 
Zleva na střeše Karel Kašpar, Leopold Páleníček. Dole stojí Pavel Hilbert, Božena Kuklová (později Stráská),
Jiří Vitha, Ivan Brdička, Jan Stráský, Božena Kroupová, Zdeněk Lukeš, Tomáš Šantavý a Karel Jerhot,
foto: expedice Garhwal 79

Honza byl, od vzniku oddílu, který založil, jeho tajemníkem. Předsednictví nabídnul zkušenému plzeňskému horolezci Zdeňku Lukešovi. Pro budoucnost jejich tandem v čele oddílu znamenal zářná léta. Namátkou: oddíl měl v roce 1982 na kontě dvě expedice naší skříňovou Avií: do Garhwalského Himálaje na Bhagirathi III a do Afriky na Kilimandžáro a Sinaj, a plánovaly se a uskutečňovaly další podniky.

Bhagirathi 2 s trasou Lukeš, Stráský Vitha, foto: Garhwal 79

Oddílem prošly lezecké osobnosti jako reprezentant František Bauer (+1989 Piz Badile), Petr Jandík, Mirek Horejc, bratři Coubalové, Kadálek – Karel Jerot, předseda trenérské rady Jirka Novák, Mirek Šmíd (+94 Lost Arrow, Yosemite), Polda Páleníček, poslední tři jmenovaní „mistři sportu“, Polda dokonce zasloužilý.

V osmdesátých letech době byla HO Banka i oddílem s vlastní dobře organizovanou hospodářskou činností – výškovými pracemi, kterými se muselo vydělávat na cesty do hor a do skal. Žádné státní dotace ani peníze Sazky k dispozici nebyly. Na rozdíl od mého předchozího působiště ve Slavii VŠ, v „Bance“ měl možnost se zapojit každý, nikoli pouze vybraní členové. A to, že práce byla, a že se mohl zapojit každý, bylo především díky Honzovu úsilí.

Honza, v sedmdesátých a osmdesátých letech normalizačním režimem profesně velmi upozaděný, věnoval své schopnosti tělovýchovné jednotě, turistice, horolezectví. A na jejich rozkvětu to bylo znát. A přesto, že Honzovo sportovní srdce patřilo především turistice a Šumavě, na horolezce zbylo dost času. Lezlo se hodně, Honza se staral o zabezpečení příjmů z výškových prací vč. „politiky“ – obranu výškových prací proti ČSTV, administroval ekonomiku oddílu a oddílové akce, staral se i o Avii, kterou často i řídil.

Pečlivá příprava, klidná a věcná řeč a srozumitelný cíl, tak si Honzu pamatuji od začátku. V diskusích měl nesmírně demokratický a asertivní přístup. A Honzu si v těch letech nešlo představit bez Boženy, jeho ženy, která byla a podnes je dobru duší oddílu, která se stará o dennodenní provoz.

Jeden příklad uvést musím: v normalizačním období, kdy kdejaké veřejné hlasování obvykle končilo jednohlasně, jsme se několik hodin přeli, zda bude oddíl proplácet 100% cesty do Tater (nikoli z osobního oddílového účtu) ale z oddílových peněz, skončilo to 16:18, načež se v dusné atmosféře ozvala Vithova hláška: „tady je to jako v britským parlamentu“. Zpětně jsme na to s Honzou vzpomínali jako na vrchol oddílové demokracie.

Na schůze oddílu se chodilo pravidelně měsíčně a za vysoké účasti: probíralo se kdo co vylezl, kam se pojede, jaké výškové práce a další akce, promítání diáků, … občas i přednášky: Karel Cerman o expedici na Annapurnu IV 1969. MUDr. Miroslav Wolf o expedicích, nebo doc. MUDr. Pondělíček o omrzlinách… ale hlavně se lidi rádi viděli, přeci jen bylo víc členů, než se vešlo do oddílové Avie.

Honzovu doménou byla i vysokohorská turistika: zmínil bych se o non-stop letním přechodu hřebene Nízkých Tater, kdy na začátku funím ke Králově Holi z Vernáru a nahoře na obzoru se rýsuje Honzova silueta s neodmyslitelnou cigaretu.
V budově Státní banky Československé (nyní ČNB) v druhé polovině osmdesátých let Honza spolu s Václavem Klausem, Vladimírem Dlouhým, Ivanem Kočárníkem, Milošem Zemanem a dalšími, pořádali proti vůli tehdejšího vedení přednášky Bankovní ekonometrické společnosti.

Někdy koncem roku 1988 jsem se dozvěděl, že byl Honza ve vazbě, Jirka Dolejší to glosoval „napsal dopis Husákovi, aby šel pryč a on šel“ (z funkce generálního tajemníka, ne prezidenta), po Palachově týdnu mě a Martinovi Raizerovi Honza nabídl možnost zúčastňovat se setkání Československé Demokratické Iniciativy Bohumila Doležala a Emmanuela Mandlera: „jo chcete si namočit čumák, to vám můžu zařídit“, během roku 1989 jsem s Honzou vedli diskuse o budoucnosti a i chodili na „Václaváky“ během studentské stávky.

Pro mě nebylo překvapení, že se Honza stal velmi brzy jedním ze zřetelných politiků. Oddíl svobodou země „utrpěl“ už zde nebyla ta skvělá organizační podpora, ale přátelství pokračovalo: tak např. jsem při nějaké akci dorazil na nádraží na Černý kříž na Šumavě a místo očekávaného autobusu tělovýchovné jednoty tam pro mě přijel se svou škodovkou pan předseda vlády.
„Chráníme přírodu pro lidi nebo proti lidem?“ byla Honzova častá otázka. Honzův názor byl, že pro lidi, jeho poslední veřejná mise – ředitele národního parku Šumava byla v tom duchu, on nechtěl národní park, kam budou mít lidé vstup zakázán a přírodovědné expedice vstup pouze na povolení. Vzorem mu byly národní parky USA: může se po cestách všude, lidé si toho váží a ctí pravidla.

V pondělí 18. listopadu bude v Prachaticích rozloučení s Dr. Janem Stráským, posledním předsedou vlády a zastupujícím prezidentem poválečného Československa. Média nediskutují formu pohřbu a stání pocty. Zato mnoho přátel se chystá rozloučit s kamarádem, s Honzou, se kterým jsme prožili mnoho krásného. Přátelství zůstává. R.I.P.

Martin Veselý
Předseda horolezeckého oddílu TJ Banka

Parte Jana Stráského, foto: Garhwal 79

Bhagírathi 1, pokus o S hřeben, foto: Garhwal 79

Jan Stráský, 1979, foto: Garhwal 79