Borek Uhlíř

Tohle mi přišlo mailem. Tak Borek to zabalil, v sedmdesáti čtyřech. Lézt začal ve svých osmatřiceti. Pracoval v jedné firmě s Čertem a když ten jednou tak skromně vykládal o lezení, ještě skromnější Borek, který dělal všelijaké jiné sporty odfrkl něco, jakože to nic není, nebo tak nějak, mám to jen z doslechu. Výsledkem ovšem bylo, že jsme ho vzali s Irenou a Jurou Bernátkem do Saska, ať se ukáže, sportovec.

Přijel pro nás pětilitrovým bavorákem, na kterýho si vydělal a stavbách v Německu. Na celnici v Hřensku, to bylo ještě za totáče, nebylo takový auto výhodou, ale do DDR nás tedy pustili relativně snadno. Zato zpátky nás vzali na rentgen a filcuňk batohů přestal až po třetích smradlavejch ponožkách.

Vzali jsme ho do Schmilky na Wilder Kopf, Strubichovu cestu. Mám ji zapsanou 30.5.1984. Je to nejstarší cesta, která má dnes kllasifikaci VIIIa. Jak to přesně bylo si už nepamatuju, můžu rekonstruovat jen z pár diáčků, co se zachovaly. Na prvním jsem já, jak to tahám, na druhým Borek, jak visí v laně. V sešitku mám napsáno "Wilder Kopf, Direkte Westkante VIIa, Jandík x Bernátek – Uhlíř – Antošová, tak jsme ho tam asi nakonec vytáhli.

Tahám Direkte Westkante, foto: Irena

Borek visí v laně na své první cestě na písku

Za odměnu za statečnost jsme ho pak vzali na Bloßstock, Gipfelstürmerweg za VI. Na fotce vidíte, jaký měl na to lezení tenkrát boty. Každopádně se pak Borek zařadil mezi kmenový kádr lezců HO Banka a jezdil s námi dost často. přes den to bylo dobrý, byla s nim sranda. Večer v hospodě ho už vůbec nešlo přehlídnout. Někdy s sebou brával na víkend a tím i do hodpody malou dcerku. Dopřál ji i trochu toho piva, takže pak svítila jak lampiónek.

Bloßstock, Borek u kruhu Gipfelstürmerweg, foto: Petr Jandík

Horší to bylo v bivaku. Obvyklý průběh byl takový, že večer lidi normálně ulehli, lano pod hlavou a boty vedle sebe. Po čase však Borek spustil takovej koncert, že ráno byly všechny lana a boty kolem něj, jak je po něm všichni házeli, aby přestal chrápat.

S tím chrápáním mám ještě jednu historku ze zimních Tater. To bylo o dva roky později, kdy se Borek už stal zarytým horolezcem a mým spolulezcem v zimních Tartách. Vzal jsem ho na Birkenmajerův žlábek v severovýchodní stěně na velký Ganek a pak jsme pokračovali žebrem až nahoru. Je to jedna z nejdelších túr v Tatrách, tak není divu, že to bylo s bivakem.

Na spaní jsme měli takovou celkem ucházející jeskyňku někde pod vrcholovou hlavou Ganku. Měl jsem vlastnoručně ušitej péřovej spacák nacpanej kilem peří, ale zapomněl jsem si nacpat komoru pod patama, takže na nohy mi byla furt zima. Zalehli jsme no a po chvíli Borek spustil svůj dřevorubeckej koncert. Byla mi zima, začal jsem se v tom rachotu zahřívat třením nohou. Občas jsem usnul, ale Borkova pila mne zase vzbudila. Ráno jsem koukal jak sůva vzbuzená v poledne a vyčítám Borkovi, že se jsem kvůli jeho chrápání vůbec nespal. On zase co ty, ale já jsem vůbec nespal, jak si pořád šustil.

V lezení to Borek dotáhl myslím tak na vytažení saského VIIIa, docela dobře lezl i v té zimě, takovej normální, horolezec, i když starší, než všichni kolem.

Typický Borek při jištění. Cigáro v hubě a americký triko. Z filmu Saský víkend, foto: Petr Jandík

Cígo v hubě při jištění, pivson a sranda k němu patřily, ale ze skromnosti ho nikdo nemohl úspěšně obvinit. K stáru už se mu do kopců a skal chodit moc nechtělo, tak začal skákat s padákem, aby měl tu vejšku pod sebou a nemusel přitom nikam šlapat. 

Kdo jste ho znali, dejte si na něj panáka, kdo neznali, tak klidně taky

Odpočívej ve srandě.

Borkovo rozloučení