Campanile Basso (1)

První spatřil její štíhlé tvary vlétě roku 1864 John Ball. O Campanile Basso a ostatních jehlách v jejím okolí prohlásili, ze jsou „hrozivější než Matterhorn”. Malíř Edward Th. Compton publikoval roku 1884 v ročence německorakouského alpského spolku monografii horské skupiny Brenta a uvedl ji tak ve známost mezi německými horolezci, kteří přišli brzy na to dobývat tamní věže. Lipský profesor Karl Schulz, který vystoupil v osmdesátých letech 19. století za pomoci vůdců z Molvena jako první na četné vrcholy, dal Campanile Basso nové jméno, které se rychle ujalo hlavně v německé oblasti: Guglia di Brenta — v překladu štíhlá brentská věžička.

Campanile Basso V stěna, foto: By Rüdiger, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=22877142

Italové jej však díky politické situaci nepřijali. Severní itálie byla součástí Rakousko-Uherska a italské obyvatelstvo se od revoluce roku 1848 snažilo osvobodit od Habsburků. Politické hnutí Irredenta bylo představitelem této snahy a nemálo jeho členů byli horolezci ze spolku Societá degli Alpinisti Tridentini (SAT). Konkurence mezi sekcemi německého alpského spolku a SATem byla nepřehlédnutelná zejména právě ve skupině Brenta, kde měli konkurenti chaty v bezprostředním sousedství. SAT postavil již roku 1880 chatu Tosa pro 12 osob v sedle Bocca di Brenta v sousedství Campanile Basso. Není divu, že za tohoto soupeření okořeněného nacionalistickými vášněmi nebyl Italům po chuti Němci vymyšlený název a ponechání původního názvu bylo něco jako politický program.

Dobytí vrcholu této věže — symbolu, mělo politický náboj asi jako u nás za totality porazit v hokeji Sovětský svaz. První se o prvovýstup pokusil vášnivý Irredentista Carlo Garbari. Roku 1896 při výstupu jižní stěnou Campanile Alto, poprvé prostoupenou roku 1884 Gottfriedem Merzbacherem, studoval zblízka nepřistupně stěny Campanile Basso a zvažoval možnosti vylezení tohoto úžasného obelisku. Vedle známého lezce Pooliho angažoval pro pokus o prvovýstup ještě vůdce Antonia Tavernara, který již doprovázel řadu obtížných výstupů ve skupině Pala. Pooli, který rok předtím vylezl na Campanile Alto, převzal vedení také 12. srpna. 1897 a rychle ukázal své schopnosti, když přelezl výšvih nad nástupem jižní stěny, Pooliho stěnu. Klasifikace IV byla tehdy na horní hranici lidských schopnosti. Nakonec se družstvo dostalo na velmi exponovanou kazatelnu na severozápadní hraně vrcholové věže, kde uprostřed hladkých stěn a žlutých převisů nenašli cestu dál.

Z posledních sil zkusil Pooli ještě výstup žlutou západní stěnou, ale ztroskotal blízko pod vrcholem. Garbari, kterému tím unikalo vítězství mezi prsty, na něj dokonce vytáhl revolver: „Vrchol nebo život!” Ale ani to nepomohlo. Pooli už byl schopen se jen z posledních sil schopen vrátit na stanoviště. Poražený Garbari zde zanechal mužíka s kartou: „Kdo dosáhne této karty? Tomu přejeme více štěstí”. Po tomto neúspěšném pokusu byla Campanile Basso považována za nezlezitenou.

To ovšem platilo jen do roku 1899, kdy v půli srpna přišla skupina ctižádostivých tyroláků Otto Ampferer, Karl Berger, Willy Hammer a Otto Melzer. Jisti si vítězstvím si vzali s sebou dlouhou dřevěnou tyč, kterou chtěli vztyčit na vrcholu. Ještě v noci vyrazili z Molvena, aby byli ráno na nástupu. Ponurým komínem se čtveřice rychle dostala na masivní východní stěnu “Campanile“, kde si Melzer poranil ruku a mohl už jen být svými přáteli pomocí dřevěné tyče dopraven na bezpečné místo. On a Hammer pozorovali další postup Ampferera s Bergerem, kteří se nenechali jeho pádem odradit. Oba brzy dosáhli místa, kde Garbari nechal viset kladivo. Byla již Campanile vylezená? O svých předchůdcích, kteří odšli přede dvěma roky od vrcholové stěny poraženi, nic nevěděli. Rychle dosáhli velkou suťovou polici, obepínající severní úbočí věže, kde našli prázdné lahve od vína.

Studený komín západní stěny je dovedl na suťovisko s mužíkem. Zde našli kartu s nápisem Carla Garbariho s přáním většího štěstí následovníkům. Oba zalil úžasný pocit štěstí, hora ještě nebyla dobyta! Těžkou dřevěnou tyč nechali ležet na balkóně. Berger se pokusil vystoupit výše ale spadl. Potom uviděl Ampferer o něco níže za rohem v kolmé severní stěně šedou skálu v plochém vhloubení, které slibovalo naději na další postup. Zničení žízní a obklopeni hustou mlhou se však rozhodli pro návrat. Po dni odpočinku se Ampferer s Bergerem ke vzdorující jehle vrátili. Ve známém terénu postupovali již daleko rychleji, přesto ještě daleko dole spadl Berger kvůli vylomenému stupu na Ampferera, který byl právě pod ním. Ampferer krvácel, na rukou a z nosu, přesto se dobyvatelé nenechali zneklidnit. Ampferer traverzoval na místo nalezené před dvěma dny v severní stěně. Podařilo se mu umistit dobrou skobu a překonat rozhodující pasáže. Za zpěvu a pískání se dostali první lidé na plochý vrchol Campanile Basso, psal se 18. srpen 1899.

Otto Ampferer kolem r. 1900, foto: Public domain, prostřednictvím Wikimedia Commons

Popis cesty je zde 

Pokračování příště.

Původně psáno pro časopis Lidé a Hory  č. 4/2002