Zemřel Petr Schnabl

Oběd v 6000 metrech. Petr Schnabl, foto: Milan Kapusta

Encyklopedie horolezectví o něm praví toto: Český horolezec, funkcionář nositel titulu Mistr sportu. Významné výstupy ve Vysokých Tatrách – například zimní výstup Studničkovou cestu na Galerii Ganku za 1 den (1976). V Alpách 2. průstup cesty Přátel v SZ stěně Civetty (1969), cesta bratří Schmidů v severní stěně Matterhornu (1972), prvovýstup v západní stěně Dent Blanche (1980); na Kavkaze traverz Eibrusu s výstupem západní stěnou na Kjukjurtlju (1973); prvovýstup v severní stěně Ullargu a 3. výstup severním pilířem Labody (1974); ve Fanských horách průstup západní stěnou Jagnobu; na Pamíru prvovýstup J pilířem Piku Lenina (1975), Qullai Ismoili Somoni (dříve pik Komunismu) pilířem Burevestnika (1976), pik Korženevské jižním pilířem (1977). Účastník dvou himalájských expedic - 1979 Trivor, 1984 Dháulágirí.

Byl předsedou komise pro mezinárodní sportovní styky. Nositel veřejného uznání Za zásluhy o rozvoj čs. tělesné výchovy III. stupně.

Petr Schnabl na 13. předkremačním sletu na Blatech, foto: Petr Jandík

Po roce 1989 byl majitelem prodejny map, knih a průvodců KIWI v Jungmannově ulici v Praze. Jezdil velmi časo do Nepálu a věnoval se tam i natáčení filmů. Jeho filmy časem dosáhly profesionální úrovně. Řadu z nich si můžete pustit na YouTube. S Martinem Kratochvílem natočil dokument Průzkumníci, který si můžete pustit v iVysilani

Petr Schnabl ve víru diskuze. V pozadí Kadálek a kus Taxise, foto: Petr Jandík

Rozcestník

• Kanál Petra Schnabla na YouTube
• Vzpomínka JIrky Nováka
• Vzpomínka Ivo Petříka
• Dopis Borise Hlaváčka
• Vzpomínka Ivo Semráda
• Fotogalerie Karla Vlčka
• Alpy, přehled výstupů na ČHS
• Československé horolezectvo v roku 1974 (ČHS)
• Českoslovenští a čeští horolezci na Kavkaze -  přehled výstupů
• Historie českých himálajských expedic
• článek na lezec.cz se seznamem Petrových článků na Lezci
• článek na horydoly
• prvovýstupy v Čechách, které vedl, nebo kterých se zúčastnil v databázi na horosvazu
• příloha iDnes Do Himálaje jsme jezdili po zemi 

Petr Schnabl, foto: Petr Jandík

Petr Schnabl se svou ženou Blážou při promítání filmu Karla Vlčka o Chroustech.
Petr byl hrdinou mnohých historek pamětníků v následné diskuzi, foto: Petr Jandík

Jiří Novák: Vzpomínka na Petra

Petra jsem koncem šedesátých let občas potkával ve Skaláku, který byl mým lezeckým domovem. On tíhnul spíše do Příhraz, kde realizoval i pár prvovýstupů a na „stará kolena“ tam pak chalupařil.

Tehdy jsem netušil, že časem se z Petra stane můj dlouholetý kámoš a hlavně spolupracovník při vymýšlení a organizaci řady významných horolezeckých akcí v podstatě ve všech nejvýznamnějších lokalitách.

1971, Lyskamm, Petr překonává okrajovou trhlinu, foto: Jiří Rakoncal, archiv Jiřího Nováka

Kromě lezení ve skalách, hlavně na písku, věnoval se i lezení v Tatrách, hlavně v zimě. Nevynechal ani mystickou Galerii Ganku. Pak následovaly logicky i výstupy v Alpách, kde se již v r. 1969 „blýskl“ druhým výstupem známé Messnerovy Cesty přátel v SZ stěně Civetty. Petrovi se ovšem zalíbily také vyšší kopce, hlavně v oblasti Pamíru. Jako náš první lezec zdolal všechny tři pamírské sedmitisícovky. Zúčastnil se i našeho vůbec prvního prvovýstupu na Pamíru a to v r. 1975 severní stěnou Piku Lenina.

1977, Petr pod vrcholem Štítu Korženěvské, foto: Jiří Novák

Koncem sedmdesátých let a po celá osmdesátá léta jsme s Petrem tvořili bafuňářské „lanové družstvo“. Já byl v horolezeckém svazu šéfem trenérské rady, obdoby dnešní komise alpinismu a Petr byl předsedou mezinárodní komise. Po dlouhá léta jsme tak měli na starosti organizaci i zajištění vrcholných akcí horolezeckého svazu, a to od letních i zimních Alp, Kavkazu až k Himálaji. Dost jsme racionálně využívali tehdy téměř jedinou možnost výjezdů – reciproční akce se zahraničními lezci. Byli to Rakušané, Švýcaři a hlavně Italové. Nepochybně vrcholem byla dobrodružná akce s objevením a zdoláním nejvyšší skalní stěny Země, 4.500 m vysoké západní stěny Dhaulagiri I. Petr to označil za šílenství… Nakonec k této stěně směrovaly celkem 3 expedice k novým cestám v letech 1984, 1985 a 1988 - ta ještě v kombinaci s prvovýstupem Z stěnou Annapurny I.

1984, Petr v základním táboře pod Dhaulagiri, foto: Jiří Novák

1984 Petr při výstupu v západní stěně Dhaulagiri I, foto: Jiří Novák

Paradoxně jsem přesto s Petrem společně nelezl. V roce 1972 jsme s Joskou Rakoncajem vylezli S stěnu Lyskammu a S stěnu Matternornu a spolu s námi lezla dvojka Petr Schnabl a Zdeněk Brabec. Potom jsme společně v r. 1977 vylezli na Pik Korženěvské a až pak následovalo lezení v Z stěně Dhaulagiri. Po letech spolu s Jarýkem Stejskalem nás čekal ještě výlet do oblasti Mardi Himal. Jinak nic… Ve skalách jsme spolu chodili na pivo.

2017, Petr, Jirka Novák a Jarýk Stejskal na treku v pozadí Annapurna South,
foto: samospoušť, archiv Jiřího Nováka

Petr se významně zapsal do našeho horolezectví a vysokohorské turistiky také organizací řady treků do Nepálu především pro své kamarády. Absolvoval snad vše, co lze v Nepálu projít včetně těch nejnáročnějších tras. Řada přátel hor bude jistě na Petra vzpomínat v dobrém také proto, že po léta vedl významnou prodejnu map a průvodců KIWI. Byl to zásadní „základní tábor“ informací o horách celého světa.

Petře – díky za vše… Zůstaneš v našich vzpomínkách.

Jirka Novák

2017 Petr v Nepálu na treku, foto: Jiří Novák

Takhle na něj vzpomíná Ivo K. Petřík:

Petr Schnabl, už není mezi námi

Na sedle Larkia la 5200m - 2012, Petr druhý vpravo, foto: archiv Ivo K. Petříka

My, kteří jsme se s Petrem pravidelně stýkali jsme věděli, že jeho vážná nemoc nás o něj zřejmě brzo připraví. Když k tomu nyní došlo, nechceme věřit, že ho už nikdy neuvidíme. Že už není v domě v Jungmannově ulici v Praze, že nesedí u chaty v Příhrazech.

Petr patřil v horolezecké partě mezi výjimečné lidi, kterých je velice poskrovnu. Byl excelentním lezcem. Na písku lezl ty nejtěžší cesty, které dnes již mnohdy osiřely, neboť nová generace horolezců již na málo jištěných nebezpečných cestách v pískovcových skalách nechce riskovat svůj život. My jsme se tam sápali za cenu toho, že neminul rok, kdy někdo spadl a již se nezvedl.

Obdobně i v Alpách i ve Vysokých Tatrách se mohl pochlubit kvalitními výstupy. Na Pamíru vylezl všechny tři sedmitisícovky. Kdybych měl vyjmenovat všechny jeho horolezecké úspěchy, šlo by o nudný text, protože by byl příliš dlouhý.

Petr na přechodu Velkého pamírského plata v troce 1976, foto: archiv Ivo K. Petříka

Je jen několik málo lidí v Česku, kteří byli tolikrát v Himálaji. Jednou, možná přede dvěma léty jsem se ho ptal,. Kolikrát byl v Nepálu, jeho odpověď byla: „Já ani nevím, možná tak pětadvacetkrát“.

V Himálaji začal filmovat. Jeho filmy časem dosáhly profesionální úrovně. Řadu z nich si můžete pustit na YouTube.

V roce 1980 jsme jeli do Nepálu veřejnou dopravou. Z Prahy do Kathmandu 10 dní.
Z Dillí do Patny jsme jeli na střeše vagonu vlaku s parní lokomotivou.
Na zastávce si Petr na střeše při doplňování vody do lokomotivy stačil vyprat prádlo!, foto: archiv Ivo K. Petříka

Petr však měl jednu vlastnost, která v jeho hre>nosti daleko převyšovala jeho schopnosti kvalitního lezce a nadaného filmaře. Jako svého kamaráda ho považuje několik set lidí. Byl schopný organizátor, dovedl nadchnout lidi stejného založení, lidi kteří milují hory.

Na sedle při treku kolem Manaslu s průvodcem Santou -2012, foto: archiv Ivo K. Petříka

Jeho prodejna map a průvodců byla diskusním klubem, kam přicházeli lidé kupovat nejen mapy, ale i přijít sem si s Petrem pokecat. Jeho treky v Nepálu vždy doprovázela parta, kde byly některé stálice a k nim se vždy přidali noví nadšenci. A proto se okruh lidí, kteří Petra měli rádi, neustále rozšiřoval.

Já jsem se s Petrem seznámil za zajímavých okolností. Týden po svatbě s Věrou jsme jeli na Suché skály. Byla tam horolezecká hospoda, které kralovala paní Boudová. Lepší kombinaci si nedovedete představit. Bezvadné lezení, večer pivo, které teklo proudem a únavu vzniklou v kombinaci těchto dvou aktivit zaženete v noci ve spacáku někde v koutě na podlaze.

Petr mi hned novomanželku uloupil a vyhnal ji na lepším konci lana na Obří převis. Tehdy byla móda lézt se zavěšenými žebříky. A tak místo fotky mé ženy na svatební cestě někde v exotice mám její fotku, jak visí v žebříku. Myslím, že lepší start do našeho společného života prošpikovaného lezením, touláním po horách i lyžováním jsme díky Petrovi nemohli mít. 

Petr na kole v Káthmándú, foto: archiv Ivo K. Petříka

Petr byl pak mojí celoživotní stálicí. Za komoušů, kdy naše možnosti cestování byly omezeny jsme se vyblbli hlavně na písku u nás v Čechách, ale i v Sasku. V té době jsme si viděli téměř každý víkend.

Nedávno jsem si to uvědomil když moje dcera Helena byla na výletě v Saském Švýcarsku, posílala mi fotky ve formě kvízu:
„Co to je za skálu?“ Moje odpověď: „Barbarína, tu jsem vylezl se Schnablem“
„A tahle sklála?“ „Falkenstein. Ten jsem několikrát lezl se Schnablem“.

Při cestě do Lukly jsme narazili na nosičky, které nesly náklad 50 kg ručního papíru.
Petr zkouší, co takový náklad obnáší, když si to dáte na záda., foto: archiv Ivo K. Petříka

Byl jsem s nim na Pamíru, obešel jsem s ním v Nepálu Manaslu i Kanchenjungu. Jezdili jsme spolu lyžovat v Čechách i v Alpách. V době Covidu se Petr přesunul do Přihraz a my jsme si téměř každý den telefonovali. Byly to dlouhé rozhovory. Krátili jsme si tak nudnou dobu, kdy nám chyběly kontakty s přáteli.

Teď už si telefonovat nebudeme. Nejen pro mne, ale pro ten velký dav lidí, který Petr dovedl během svého života kolem sebe shromáždit, Petr zemře až v době, kdy i my půjdeme do penálu.

Petře, ztratili jsme tě fyzicky, přesunul jsi se do naší duše. Tam máš vymezený velký, luxusní pokojíček. Věřím, že na dveře pokojíčku nebudu klepat za účelem návštěvy sám a doufám, že to časté klepání tě nebude otravovat.

Ivo K. Petřík

Dopis Borise Hlaváčka Petru Schnablovi

To jsi neměl dělat

Milý Petře, vzpomínám na naše první setkání. To mi bylo tak 15 – 16, když jsem v zimě přijel do Tater. Na Téryho chatě jsi mne odlovil a řekl, hele mladej, musím Tě zaškolit, tady to není písek, to jsou hory a hned druhý den brzo ráno, v třeskutém mrazu a hlubokém sněhu jsme se spolu vydali na Baranie rohy.

Nejdříve jsme si střihli Šádkovy plotny. Bylo to úchvatné, zima nezima, cítil jsme se s Tebou jako v lezeckém nebi. Po návratu jsi jenom ceknul, že zítra půjdeme na něco ostřejšího a jak jsi řekl, tak se stalo. Já Tě ve všem poslouchal jako největšího guru, byl jsem Ti moc vděčný za to, že jsi se mne ujal. Byl jsi pro mne velkým vzorem a to nejenom lezeckým, ale i lidským. Ty už jsi studoval vysokou školu a já teprve střední, bezvadně jsi dokázal vyprávět a každého na Téryho chatě jsi znal. 

Když jsme druhý den lezli, už ani nevím jakou cestu, tak jsi ke mně asi na třetím štandu dolezl a zavelel: „Dej pořádnou skobu, musím se vysr.t.“ A jak jsi řekl, tak jsi udělal. Podotýkám mladým, nebyly sedáky, bylo jenom prsní navázání. Ty jsi svaknul skobu, lanovou smyci jsi dal kolem zad a do ní se opřel. Pak jsi sundal kalhoty, vyšpulil do údolí zadnici a začal hnědit skálu, sníh a celé údolí. Nevím, co jsi jedl, ale byla to řádná sprcha. Pak jsi k mému údivu vyndal z kletráku vzorně skládaný toaletní papír a pořádně se utřel. Jenomže byl spodní vítr, který papíry odnášel směrem k nebi. Když jsme dolezli na vrchol, jeden promáčklý papír s hnědým obtiskem na sněhu ležel. „Aspoň je vidět, že jsem tu byl a něco po mně zůstane“, „Mladej, díky za lezbu“. Podali jsme si ruce a upalovali do tepla Téryny, kde jsme spali na sále pod stolem. 

Pak jsme se potkávali v Příhrazských skalách nebo na Drábkách, kam jsi za mnou občas přijel na svém elektrokole. Kurnik Petře, ani nevíš, jak budeš všem chybět. Vždyť i jedna lezecká píseň je o Tobě a já ji budu muset ze svého repertoáru vyřadit.

Petře kamaráde, vím, že jsi byl ve všem velmi rychlý, ať už v lezení nebo v jízdě na kole, ale teď jsi měl zabrzdit a zůstat. Budeš nám všem moc chybět, neboť k českému a československému horolezectví patříš jak málokdo jiný. A prosím, nikoho s sebou neber, i kdybys měl zase snahu někoho vyškolit.

S pozdravem
Boris Hl.

Vzpomínka Ivo Semráda

Petr

Petra jsem znal někdy od poloviny sedmdesátých let, kdy jsem přišel do Prahy "na štúdyja". Byl aktivní v HO Olympia a výraznou postavou nejen pražského (horo)lezectví. Organizoval mnoho oddílových víkendových výjezdů "na písek", což znamenalo zejména Dolní Žleb, Adršpach, Příhrazy, Český ráj vůbec a Sasko. Řady těch krátkých výprav jsem se jako začátečník a pak i pokročilejší lezec zúčastnil. Petr už byl zkušený lezec a hodně jsem se od něj naučil, zejména pokud jde o smyčkování, lezení spár a taktiky výstupů vůbec.

Později jsem absolvoval několik mimoevropských zájezdů do hor různých světadílů, jichž byl i Petr (případně i se svou věrnou Blážou či některým z potomků) účastníkem, či spoluorganizátorem a vždy zábavným společníkem. Hory měl rád a bylo to na něm vidět.

Jedna z definicí inteligence je rozpoznat vlastnosti prostředí, ve kterém se dotyčný pohybuje, a umět je rozumně využít ke svému prospěchu, ku prospěchu osob blízkých či v tu chvíli blízkých, nebo i jiných. Řekl bych, že Petr byl touto schopností obdarován v míře vrchovaté. Dokázal se rychle adaptovat i v prostředí a situacích, ve kterých předtím nebyl, které i pro něj byly nové. Ať už jde o lezení spár či (horo)lezení vůbec, hledání noclehu v neznámé krajině, řešení různých situací při jízdě automobilem, zejména při poruchách jaksi mimo civilizaci - Petrovy jakoby neohrabané prsty dokázaly za pomoci různých podivných plíšků, šroubků, těsnění a šlaušků opravit zdánlivě neopravitelné. Pochopitelně, hlava musela předtím stanovit příčinu závady, i to Petr uměl. A v mnoha dalších situacích, které se (nejen) ve skalách, horách a divočině vůbec mohou přihodit.

Charakteristická příhoda z Afriky (Maroko), výprava tuším s Avií. Už za tmy jsme našli v údolí, kde tekl potůček, nějaké příznivé místo na nocleh. Široko daleko nikdo - a v potůčku už se chladilo pivo, snad ještě předtím, než jsme přijeli, značku si nepamatuji, ale byla česká, Petr se jen usmíval...

R.I.P. Petře!

Podívejte se na historické fotografie z archivu Karla Vlčka, kterému děkujeme za jejich poskytnutí.

Petr Schnabl, foto: archiv Karla Vlčka

Petr Schnabl na Zbojnické chatě, Expedice 70 hlavní hřeben Tater s Pavouky, foto: archiv Karla Vlčka

Janebova věž, Drábky, První cesta, Petr Schnabl a Štefan Pišta Berežný, foto: archiv Karla Vlčka

Janebova věž, Drábky, První cesta, Petr Schnabl a Štefan Pišta Berežný, foto: archiv Karla Vlčka

Janebova věž, Drábky, První cesta, Petr Schnabl a Štefan Pišta Berežný, foto: archiv Karla Vlčka

Dole Karel Vlček s bundou od starého Chrousta, zleva Petr Schnabl, Eva, Kodejšová, Jan Chroust Procházka,Štefan Pišta Berežný pod Kapelníkem, foto: archiv Karla Vlčka

Barbarina v Pfaffensteinu, nahoře Petr Schnabl, 1974, foto: archiv Karla Vlčka

Adršpach, Velryba stará c., Petr Schnabl a Ota Novák, foto: archiv Karla Vlčka

Petr Schnabl, Drábské svtničky. Dole vpravo Eva Kodejšová a v šermířských kalhotách Stanislav Cikán Lukavský, foto: archiv Karla Vlčka

7. přelez Nové české na Kobylu, foto: archiv Karla Vlčka

Prachovská jehla, Západní stěna, 1969. Petr Schnabl a Jiří Taxis Svoboda, foto: archiv Karla Vlčka

Ocún, odkaz léta. Štefan Pišta Berežný, Petr Schnabl, foto: archiv Karla Vlčka

Petr Schnabl, foto: archiv Karla Vlčka

Brána, Západní sokolík. Petr Schnabl a Mireček Černý, foto: archiv Karla Vlčka