Il bueno soldato Scveik

S Michalem jsme to loni nestihli, ale letos v dubnu jsme si dali na rozlez Zmrzlinu (Gelato 6b+ popis a článek) na Piccolo Dain kousek od Arca, trošku jsem tam už čmuchal. Tam jsme dali trochu víc jištění (i my si tam jezdíme odpočinout a za jarním sluncem), nejlepší nerezové nýty (a české - Singing Rock) a dobré štandy, ale sem tam je trošku odlez, hodí se smyčka. Moc se tam nezaloží, bez Michalových skobiček by to nahoru šlo těžko, i já jsem si někde užil na prvním, potom lezení s batohem v položeném bylo trošku na hraně.

Ladili jsme techniku práce, posílali si věci, upadnul nám klíč. Trochu jsme museli kličkovat mezi zeleninou. Skála položená nebo kolmá, ale vápenec je jiný, hladší, stupy a chyty jemnější. Jeden flek je o dost těžší ale dá se případně háknout a jinak byla obtížnost docela dle představ, takhle skála narostla. Dvě stě metrů a dva dny zábavy bylo akorát. Název se nám od cukrárny na parkovišti v Sarche nabízel. Další víkendy cestu zopakovali místní Italové, Michalovo kamarádi i autor průvodce, spolulezci Roly, Ivo i Diego, naši spolulezci snad někdy příště.

Střídání na štandu, foto: František Mezera

A potom jsme konečně v červnu s Michalem vyrazili do Dolomit, Michal tam má tipy a už tam lezl... A už jsme zase v kontaktu s italskými kamarády, dva měsíce jsme koukali jak tam letos sněží, prší. Ale už sluníčko svítí, skáčeme do auta. Těším se až uvidím pozůstatky šílenství Světové války v horách ale i na kopce a květiny. Jen abychom nenalezli do nějakého kamení. Šli jsme ráno rovnou na to, Michal už si směr na Strii vybral a vedle už má cestu (Papilio VII+ popis a článek) s Ájou, je to o fous těžší, takže si užívá na čelbě. Většinou tam skobičky jdou, občas nechává nějakou kvalitní nebo přidá nýt, ani jsem ho moc nepřemlouval na dojištění (no musí to trochu lechtat, tak akorát, ale je tam kostra jištění a není to nebezpečné, sem tam starší nýt). Fifiháček a pomocné lano už makají, Michal ukrajuje metry nahoru, na pohodlných štandech je trochu chladno. Mě se většinou dobře lezlo i s batohem, vápenec je jiný, tady jsou většinou chyty daleko větší a hrubé, akorát do ruky, málokdy něco malého, nohy docela ujdou. Pěkná skála. 

Magia nera - luxusní stěna v 6. a nejtěžší, na konci krásná koutová spára, foto: Martin Tučka

Batoh taháme jen v nejtěžších místech, hlavně nic neodřít, nerozbít a neztratit. Upadla nám karabinka a skoba, Michal je trochu odřený a celý zaprášený, ale šťastný. Půlka je hotová a druhý den jsme tam vlezli znovu a cestu dokončili. Pátá a šestá daly zabrat, hlavně technicky - kam a jak dát jištění, docela to trvalo, pak už jen sedmá na hranu a dolez na pěšinu. Magia Nera 6c (článek). Průběžně se hlásíme děvčatům doma. Na pohodové dolezení jsme si třetí den dali Sturmtruppen od Rolyho a nakukovali jsme do pravé části stěny (další název už je jasný). Nejraději bych tam ještě pár dní zůstal.

Doma. Tak nějak zjišťuji že se chci rychle vrátit do sedla Falzarego. A pořád je počasí. Michal bude odpočívat, bude to lehké a pojedu s Frantou, ten bude mít taky radost z hor a taky který jiný vrták by se mnou jel. Františku ty musíš! Vykresluji samá superlativa. 

Švejk - první délka, foto: František Mezera

V sobotu jsme u skály, pár hodin spánku, kafe, nasypat batoh a hurá stěnou. Doufám že to zmákneme za den a zalezeme klasiku, kdepak, Franta ten se mi nekousne, přece nebudeme tahat železo nahoru dva dny. Tak a zase v realitě, úplně jiná skála a zase tam nic nejde. V plánu bylo nechávat tam skoby, občas starší nýt, jinak kvalitní nerezové nýty (jsme na horách, všichni tam stále dávají kde co), ale spárky jsou zavřené, rozlámané, nebo jsme to nenašli. S vrtačkou jsem došel na terasu, oblé kameny v hlíně, dva frendíky a smyčka, snažím se aby to nebylo po dvou metrech (5 nýtů). Algena střídá, dobírá mě na louku a pokračuje ke štandu za rohem (2 nýty). Řešíme kde se vzaly nové nýty a 1 asi kovaná skoba v koutech a odhadujeme jejich směr a kudy nejsnáze, pěkně a lehce polezeme my.

5. délka. Trochu lechtivý odlez, vrátil jsem se přidat jištění, foto: František Mezera

Držíme se vpravo, pěkně nás zařízli, ale stěna vypadá stále průstupně. Frantovi to leze jak zamlada, svítí nám oči. Musím ho napomínat aby tu a tam něco zavrtal, ono moc tam jinak nezaložíš a hodiny skoro nerostou, taky ať nezabloudí a kdyby se něco ulomilo (4-5 jištění na délku není zase tolik). Na pohodlných štandech s nýty v dobré skále dáváme maillony, dá se případně i slanit (žádné erární smyce rakoviny nebudou potřeba). Oba jsme si výstup užili na prvním, nejraději by jsme jenom tahali. Bylo to zase jiné, cajky jsme prostě jednoduše většinou odtáhli na zádech a háček nebyl ani třeba.

Algena v 6. délce, foto: Martin Tučka

Na čem jsme frčeli? Do stěny vinný střik, u auta pár plechovek pivka, ochutnali jsme i tóčo a byli jsme hodný. Konečně cesta asi podle mých představ, lehčí, jištění akorát, možná toho vlastního by tam mohlo jít více. Nic světového, jen další v řadě. 5c, obtížnost jsme tak nějak odhadli při lezení, ale nebudete mít takovou zátěž. Il bueno soldato Scveik je italský překlad Haškovo díla o první světové a to se k nám hodí, je to také název italské opery, no variant překladu je více, také přezdívka kamaráda. V Itálii by se cesty měly psát italsky.

Hlavně si to užít, foto: Martin Tučka

Jenže co dál, mám pár obrázků, všude kolem samé slavné kopce, Ježkovy voči... Večer jsme si obhlídli nástup na další den (odkud to fotili, vždyť to jsou úplně jiné stěny, proč mapy neumí najít lazaret,...) a několikrát se ujistili že když nám to jde, měli by jsme si vylézt Dibonu za 5+ na Torre Grande di Falzarego z roku 1934, pro nás osobně to bude zářez. Pěkné lezení, nahoru trošku těžkne, trochu únava, ale máme rezervy i dnes a slaňovat nebudeme. V okolí další pěkné cesty na příště. Nádhera, hodně lezená klasika, luxusní směr, delší odlezy, žádná fronta, zalomit palce, obejmout, slanit, sejít. Akorát příště trochu dřív na nástup a dřív odjet domů (do práce v pondělí ráno). Tak tohle jsme oba zase potřebovali.

Marťan

Marťan na hraně - Dibona, foto: František Mezera

Květiny, foto: Martin Tučka