Aggenstein

Jenže ono to nějak nevycházelo. Oblast je permanentně přelidněná, campy obsazené, nebo bylo počasí na nic, ne-li horší.

To je on., foto: Jan Dag Puš

Konečně jsme tam!
Navíc Breitenberg Hochalpbahn nás dovezla až nějakých 300 výškových pod nástup, tam je pěšinka podél skal (tedy v mapě) a v deset můžeme lízt! Jsme si to malovali.
Lanovka začala dokonce dřív a tak hurá, za chvíli jsme na nástupu.
Pěšina nebyla moc zřetelnou. Na ní jsme objevili dvojci rozpačitě se tvářících mladých horolezců, hotovících se být statečnými v čemsi na severní straně.
My však mířili na jih.
"Cesta pokračuje někde pod námi!" Volala Hana a už jsme se sunuli suťovým žlabem dolů.
"Teď zase nad námi!"
Měla pravdu, bylo to tak v obou případech. Teda bylo by, kdyby tam nějaká pěšina byla.
Po cca hodině nelidské námahy a prodírání kosodřevinou jsme se octli asi 20 metrů od zmíněných mladíků.
Ti mezitím zahájili lezbu a jeden z nich se tvářil ještě rozpačitěji než předtím asi 6 metrů nad nástupem.
My se tvářili taktéž rozpačitě a snažili se probít na jihozápadní stranu.
Po pěšině ani památky.
Lezli jsme hřebínky, traverzovali převislé trávy v dechberoucí expozici. 

Z traverzování k nástupu SW kante. Kříž svědčí asi o tom, že tu asi někdo už byl, i o tom, že to tady je
fakt održkovné, foto: Jan Dag Puš

Konečně "náš" hřeben.

Bylo poledne.
V popisech výstupů bývá věta: "Zde hlavní obtíže končí". Dalo by se říct, že nám asi skončily dosažením nástupu. Přístup od chaty z druhé strany, nebo přechodem sedla je určitě lepší způsob.
Vedle JZ hrany jsou všemožné další cesty v plotnách a Wasserrlineplatte, ale my chtěli tuhle.
První délka údajně za tři, ale byla spíš za dva. Tři plus bylo pak zase spíš čtyři, ale všechno lehké milé a tak nám to vesele ubíhalo, osm dýlek, 210 metrů a už tu byl turisty obleželý vrchol.
Cesta je to fakt kochačská, radostná! Na štandech borháky, mezi nimi občas také.
Na vrcholu jsme chvíli poseděli za vzájemného ujišťování se, že jsme prostě dobrý.
Lanovka a zpět.

Turisté na vrcholu a dole konečná lanovky, foto: Jan Dag Puš

Když to tak pěkně jde, co zkusit ten sever?. Hle, tady fotka s lajnou, má to být za 4, hurá tam!
Tahle cesta navíc nevyžadovala přístup divokým terénem. Zato jedno slanění k nástupu roklí. Bez toho by člověk vynechal snad nejhezčí lezení v první dýlce.
Takže jsme stáli tam, co den před tím rozpačití mládenci.
Úvodní délku jsme zvládli vcelku bez rozpaků. I druhou. Ve třetí jsem znejistěl.
Dieška - Širl věta praví, že dobrý popis (lajna na fotce) se hodí na jakoukoliv cestu a reverzně, dobrá cesta na jakýkoliv popis.
Tady se to nějak nehodilo.
Začalo mi být jasné, že lezem něco jiného. V paměti jsem měl obrázky stěny s cestami kolem téhle a u nich byla moc ošklivá čísla!

Někde v Kempner Kante, foto: Jan Dag Puš

Leč zatim to šlo, borháky byly, tak vzhůru!
Zpětně jsme zjistili, že nás mají rádi a hlídají (andělé strážní) a my nalezli do NW Kemptner Kante za 4- devět délek, 330 metrů. Teda lezitelné bez horrorů. Ale ta 4 to místy je. Po páté délce je poměrně těžší kus na hřeben a pak ještě tři po hřebeni. Měl jsem toho dost! 65 let starý invalida má sedět v kavárně a ne si hrát na sportovce. Jsme byli poněkud jetí. Vrchol(y) byl(y) tentokrát plné i horolezců. Dva dny, dvě cesty v horách, zítra zpět. Uffffffm nemůůůůžůůůů!

Předvrcholy a vyústění obou hran (hřebínků), foto: Jan Dag Puš

Leč, cestou k domovu je Wertacher klettergarden a za kouknutí nic nedáme! Tahle oblast je kousek nad parkovištěm. Pak se musí přebrodit potok a prodrat pralesem do strmého kopce. Odměnou je roztomilá lezecká zahrádka.

Přístup k zahrádce brodem, foto: Jan Dag Puš

Lezací zahrádka, foto: Jan Dag Puš

Polezu? Tak si cvaknu borhák... no ještě to jde... takže jedna pětka hotová.
"Tohle je zajímavý. Zkusím. Ne, nejde to, kašlu na to! Nebo to zkusím? Jen nastoupit...."

Cestička, foto: Jan Dag Puš

Tak i ta 5+ nakonec šla. A už fakt domů, nebo se zejtra nehnem!
Stejně jsme se nehli.

S díky dobré víle a spolulezce Haně Burdové.

Stařec a dívka, aneb, to je vrchol!, foto: Jan Dag Puš

Ranní kejč (foto ), foto: Hana Burdová