Rozhovor s Anetou Loužeckou

Kvalifikace: Aneta Loužecká na liště při slovém desetiboji v Lokal bloku, foto: Petr Jandík

Rozhovor se točí kolem Anetiných záčátků, jak přemlouvala Libora Hrozu aby ji trénoval, protože Lucka Hrozová byla a je její vzor, jak si udělala na půdě tréninkovou stěnu.

Obtížnost, nebo rychlost?

Aneta víc trénuje obtížnost, ale lepší výsledky vozí z rychlosti. "Podmínky pro trénink rychlosti prakticky nemám. Od letošního léta mám na zdi našeho domu postavenou alespoň dřevěnou rychlostní stěnu, ale potřebovala bych led. Ale i přesto, že nemám jak pořádně trénovat, jsem ale paradoxně vždy vozila lepší výsledky právě z rychlosti."

Do Koreje s půjčeným cepínem

"Problém nastal zhruba 5 dní před odletem, protože jsem si zlomila svůj cepín. To je asi největší noční můra, co může závodníka potkat. Ty cepíny jsou nám často dělané na míru a sehnat nové je obrovský problém. Do Koreji jsem tedy odjížděla sice s dobrou formou, ale vidinou, že polezu s půjčenými cepíny, což je obrovská komplikace. Cepíny jsou pro nás prodloužené ruce a třeba i jiný šroubek na svém cepínu poznám. Natož pak úplně jiný cepín…"

"Byl to cepín na obtížnost. Kromě jiné geometrie byl také o dost těžší, což při lezení rozhodně pociťuji. V Cheongsongu jsem ale v semifinále prostě udělala chybu a nabrala chyt ve špatném místě. Takže zrovna tenhle pád tím ovlivněný nebyl a dopadla bych pravděpodobně stejně i se svým cepínem."

Aneta Loužecká s medailí

Zlatá medaile s imbusem

"Nejlepší historka z Koreji je, že jsem celé finále rychlosti odzávodila s imbusem v botě. Zapomněla jsem ho tam při výměně hrotů a celý večer si stěžovala, jak moc mě bolí noha. Všichni jsme ale mysleli, že mám zkrátka jen přemrzlé prsty, protože byla dost velká zima a boty jsou poměrně těsné."

Rozdíl mezi lezením s cepíny a "rukama"

"Zapojujeme především velké svalové skupiny. Síla v prstech není tolik podstatná. To, že nám ale nemůže natéct, protože je cepín právě to již zmíněné “madlo”, ale není pravda. Když jsem cepíny zkusila poprvé, nateklo mi asi po třech krocích, a to jsem se tenkrát stále ještě věnovala sportovnímu lezení. Největším rozdílem je ale asi fakt, že musíte cepínu plně věřit. Chyty na závodech jsou samozřejmě velmi špatné a vy je cítíte jen zprostředkovaně, prostřednictvím hrotu. Stačí chyt zatížit o milimetr jinak, či v jiném úhlu a jste dole. Právě proto je těžké cepínům věřit, a získat na nich jistotu a zkušenosti trvá poměrně dlouho. Celkový pohyb mi přijde taky hodně odlišný, a tak vždy, když přecházím z cepínů ke sportovnímu lezení nebo naopak, musím si nějakou dobu zvykat."

Tréninkové plány

"Můj tréninkový plán komplikuje fakt, že pracuji na plný úvazek v ZOO. Trénuji pětkrát týdně a i s rychlostí mám čtyři fáze. S prací je to problém rozdělit do těch čtyř částí - nedá se to stihnout. Mám tedy teď tréninky rozdělené do dvou delších celků, a jak jsem si už na to za ten rok a půl v ZOO zvykla, tak mi to funguje. Se sestavením rychlostních tréninků mi pomohla Maria Tolokonina (pozn. ruská reprezentantka a trenérka v ledolezení)."

Tak doufám, že jsem tě navnadil a přečteš si celý rozhovor zde: https://www.horosvaz.cz/soutezni-ledolezeni/rozhovor-aneta-louzecka-finale-sp-odzavodila-se-zapomenutym-imbusem-v-bote-a-vyhrala/

Aneta Loužecká