Piolets d'Or 2024

Jak se praví v tiskové zprávě, účelem Piolets d'Or je nejen ocenit nejvýznamnější výstupy předchozího roku, ale také využít tyto výstupy k propagaci jasných etických poselství týkajících se našich horolezeckých postupů. Rok 2023 přinesl pozoruhodný počet prvovýstupů v alpském stylu, což vedlo k tomu, že mezinárodní porota ve složení Lise Billon (Francie), Aleš Česen (Slovinsko), Toni Gutsch (Německo), Genki Narumi (Japonsko), Enrico Rosso (Itálie), Jack Tackle (USA) a Mikel Zabalza (Španělsko) udělila tři výstupy Piolets d'Or a přidělila Zvláštní uznání za ženský alpinismus.

Tirich Mir (7 708 m)

Prvovýstup Secret line severní stěnou Tirich Mir (7 708 m) v pohoří Hindúkuš v Pákistánu ve dnech 17. až 23. července. Traverz hory se sestupem normální cestou na severozápad.

Tirich Mir je nejvyšší hora Hindúkuše a jako taková byla poměrně populární ve druhé polovině 20. století. Leží však v nejzazších koutech severozápadního Pákistánu, v těsné blízkosti hranic s Afghánistánem, je přístupný přes Čitral a od 11. září 2001 zaznamenal téměř zanedbatelnou aktivitu kvůli vnímání zvýšené teroristické hrozby v této oblasti.
Japonský horolezec Kazuya Hiraide se již několik let zajímal o severní stěnu a v roce 2019 mu místní agent sdělil, že turistům je nyní uděleno povolení k opětovnému vstupu do oblasti. Požádal o povolení, ale bylo odmítnuto. Poté zasáhl COVID-19 a teprve v létě 2023 se on a Kenro Nakajima na horu dostali.
Přímý přístup k rozlehlé severní stěně Tirich Miru blokuje ledopád vysoký téměř 1 000 m. Československá expedice, která v roce 1967 stanovila současnou normálku cestou přes horní ledovec a severozápadní hřeben, poprvé vystoupila přes ledopád aby zjistila, zda z této strany existuje cesta. Od té doby na ni nikdo nevystoupil a v posledních letech se stala velmi nebezpečnou. Nakajima to komentoval slovy, že „nikdy neviděl ledopád s tak rozsáhlou destrukcí“.

Tirich Mir (7,708m), The Secret Line, foto: ©Ishii Sports/American Alpine Journal

Japonský pár potřeboval řešení. Pomocí satelitních snímků vytyčili trasu do ledovcové kotliny pod severní stěnou, která by vedla po počátečním úseku ledovce a poté překonala vysoký zlom na dlouhém severozápadním hřebeni Tirich Miru. Po prohlídce kolmého hřebene a vybavení se materiálem se aklimatizovali na výšku 6 300 m po normální trase, poté 17. července vyrazili ze základního tábora ve výšce 4 600 m. Tu noc se utábořili ve výšce 5 400 m n. m. a následující den překonali 6 200 m vysoké sedlo. Vzdálenější strana byla strmá a vystavená pádu kamení kvůli teplotám vyšším, než je v tomto měsíci obvyklé.
Pragmaticky se rozhodli zavěsit čtyři fixní lana, aby si usnadnila návrat. Osm slanění a něco slézání je dovedlo na západní konec kotliny. Ještě téhož dne překonali kotlinu, nenavštívenou od roku 1967, k úpatí severní stěny a utábořili se ve výšce 5 500 m.
Následující den je složité hledání cesty dovedlo ke třetímu bivaku (ve výšce 6 150 m), kde šlo použít ice hammock ke stavbě stanové plošiny. Obtížný sníh a led vedly ke špatnému čtvrtému bivaku ve výšce 6 750 m. Nad nimi ležela největší nejistota na trase, a to velká bariéra ze seraků. Naštěstí se jim následující ráno podařilo vlevo po přes ni dostat po tvrdém ledu a dosáhli sedlo ve výšce 7200 m mezi Tirich Mir a Tirich West I, kde udělali pátý bivak.

Nyní se napojili na běžnou trasu, která na toto místo přichází z druhé strany. 23. července se Hiraide a Nakajima vydali se na vrchol. Na širokém horním hřebeni bylo mnoho různých linií a oba vylezli několik strmých výšvihů, které na sestupu slaňovali. Většinou lezli současně. Vrcholu dosáhli kolem půl desáté dopoledne a do tábora se vrátili v poledne. Cítili se silní a pokračovali dolů normální cestou a slanili klíčovým kuloárem na Upper Tirich Glacier a sestoupili z něj do výšky 6 300 m. Následující den se vrátili do základního tábora.

Kazuya Hiraide a Kenro Nakajima (vpravo)

Toto dlouhé, složité a velmi náročné dobrodružství bylo porotou považováno za skvělý traverz vysoké hory. Členové poroty brali v úvahu, že o výstupu skrytou severní stěnou nebyly k dispozici téměř žádné předchozí informace, které by jim pomohly. Použití 200 m fixního lana k výstupu (bohužel po výstupu neodstraněného) bylo považováno za drobný nedostatek ve srovnání s celkovým rozsahem podniku a jeho úspěšným dokončením. 

Tirich Mir, Secret Line. Přerušovaná čára je neviditelná část skrytá za horou, foto: Piolets d\'Or

Jannu (7 710 m)

Prvovýstup Round Trip Ticket (2 700 m, M7 AI5+ A0), částečně nové cesty severní stěnou a severozápadním hřebenem Jannu, Kangchenjunga Himal, od 7. do 12. října. Sestup cestou.

Jean Franco, vedoucí první expedice, která se o Jannu (alias Kumbhakarnu) pokusila, řekl, že pravá severní stěna je „jednou z nejvyšších stěn na Zemi. Touto cestou už nikdy nikdo nepůjde“. V roce 2004 se nevyhnutelně ukázalo, že se mýlil. V tom roce početný tým ruských horolezců při svém druhém pokusu během dvou let vylezl stěnu, kterou legendární Švýcar Erhard Loretan, který předtím sám podnikl dva pokusy, označil za „v současnosti největší výzvu v Himálaji“. Jejich výstup byl vynikající a zároveň velmi kontroverzní. Svislá čelní stěna, která začíná ve výšce nad 7 000 m, byla přirovnávána k západní stěně Dru a tým překonal obtížnost 5.10d A3+ M6. Za svůj styl však sklidili rozsáhlou kritiku: horolezci stěnu obléhali, strávili 50 dní fixováním téměř 3400 m lana a měli nouzový kyslík. 

V roce 2021 postavili Jackson Marvell a Alan Rousseau základní tábor na severní straně Jannu s úmyslem zopakovat ruskou cestu alpským stylem. Při obhlídce čelní stěny však spatřili další možnou linii šikmo doprava, kterou by dosáhli horního severozápadního hřebene ve výšce něco málo přes 7500 m. Rozhodli se to zkusit, už jen proto, že by se pohybovali v nedotčeném terénu a nesledovali by velké množství starých lan a železa. Severozápadní hřeben vylezli v roce 2007 Valerij Babanov a Sergej Kofanov alpským stylem, přičemž závěrečný úsek na vrchol se shodoval s Francouzskou cestou z roku 1983, která tohoto místa dosáhla jihozápadním výběžkem. Tato dvojice měla dobrý výhled na severní stěnu, což Kofanov komentoval slovy: „Možná jednou nějaká dvojice vyleze přímou cestu severní stěnou alpským stylem, ale bude se muset smířit s pravděpodobností, že si kupuje jednosměrnou jízdenku.“
Marvell a Rousseau dosáhli výšky 7 200 m a získali tak značné znalosti o trase. V roce 2022 se na ni vrátili a přidal se k nim Matt Cornell. Marvell musel předčasně odejít a zbývající dva byli schopni dosáhnout pouze 6 500 m kvůli trvale silnému větru a nízkým teplotám. 

Všichni tři se vrátili v roce 2023, kdy zdokonalili svůj lezecký systém a vylezli Aimfor the Bushes (1525 m, AI6 X M6) na hoře Dickey na Aljašce, jednu z nejvýznamnějších nových cest vylezených v tomto roce mimo Asii. Dne 7. října opustili základní tábor s novým, velmi lehkým spacím systémem pro tři osoby, který zahrnoval dvě nafukovací lůžka G7 (portaledges). S sebou měli také předpověď pěkného počasí na sedm dní. 

Jannu (7 710 m), Round Trip Ticket, foto: ©Jannu Expedition/American Alpine Journal

Po výstupu přes počáteční skalní stěnu, po níž následovalo 300 m ledopádu, dosáhli a následně vylezli strmým systémem ramp o délce 1 100 m, což obnášelo náročný vysokohorský terén po sněhu, ledu a mixu, aby 9. září odpoledne dorazili do výšky přibližně 7 100 m, těsně pod svůj nejvyšší bod z roku 2021. Nad 7 200 m se dostali do nového terénu v nejstrmějším úseku stěny a udělali bivak ve visu ve výšce 7 300 m. Ráno 11. prošli klíčovým místem, víceméně kolmou tenkou ledovou mazaninou, po které následovalo složité mixové lezení.

Bivakovali jednu délku pod severozápadním hřebenem ve výšce 7 500 m. Následující den dolezli pozdě odpoledne na vrchol Francouzskou cestou z roku 1983. Do 23 hodin se vrátili do bivaku a 13. slanili cestu převážně z Abalakovů a kolem půlnoci dorazili do základního tábora. Marvell a Rousseau věděli, že mají několik prstů omrzlých. Když následující den diskutovali o možnostech, uvědomili si, že pětidenní chůze džunglí a následná třídenní cesta do Káthmándú by představovala značné riziko infekce.Přátelé v USA jim také řekli, že na klinice v Káthmándú nabízí intravenózní léčbu, která by při podání do 72 hodin mohla některá zranění zvrátit. Rozhodli se zavolat vrtulník. Následná léčba nakonec omezila poškození na ztrátu špičky jednoho malíčku u obou horolezců.

Porota byla jednotná: jednalo se o mimořádný výstup, který posunul technický alpský styl lezení ve vysoké nadmořské výšce na novou úroveň. Kombinace skvělé týmové práce, vizionářské strategie, technických schopností a zkušeností spolu s vývojem vybavení vedla k nové kapitole v historii himálajských výstupů a bude inspirací pro budoucí generace.

Alan Rousseau

Jackson Marvel

Flat Top (6 100 m)

Prvovýstup Tomorrow Is Another Day (1 400 m, ED, 5c A2 WI4 M6) v severní stěně Flat Topu v Kishtwarském Himálaji od 2. do 6. října. Sestup nepřelezenou západní stěnou.

Žulové vysokohorské vrcholy indického Kišthwarského Himálaje leží na sporném území Džammú a Kašmíru, oblasti, která byla po mnoho desetiletí dějištěm konfliktů mezi indickými ozbrojenými silami, militanty a separatisty. Jedná se o indicko-pákistánskou situaci která ve větší či menší míře trvá od rozdělení země v roce 1947. Sedmdesátá léta 20. století a 80. léta 20. století byla v této oblasti obdobím rozkvětu lezení, po němž se rozšířily rozsáhlé protesty. Povstání vedlo k tomu, že se tato oblast stala pro zahraniční horolezce nepřístupnou, zejména pokud jde o přístup k ní ze západu přes město Kishtwar. V poslední době se situace zlepšila a k dispozici je mnoho krásných nevylezených linií, které zůstaly, jsou nyní zralé k výstupům.

Jedním z takových klenotů je severní stěna Flat Topu (6100 m) ve skupině Brammah, na kterou byl v minulosti uskutečněn pouze jeden výstup, a to v roce 1980 východním hřebenem. V roce 2018 vylezlo dvoučlenné anglo-novozélandské družstvo asi 700 m na severní výběžek, ale byli poraženi špatným počasím. Jejich následný pokus po východním hřebeni se rovněž nezdařil.

Po čtyřdenní předpovědi počasí opustili tři mladí švýcarští horolezci, Hugo Béguin, Matthias Gribi a Nathan Monard 3. října 2023 svou předsunutou základnu. Za ideálního počasí sledovali zjevnou linii ve středu severní stěny a po 600 metrech uhnuli doprava, aby dosáhli hřebene severní ostruhy. Tento stoupající traverz, vylezený druhý den, se ukázal jako klíčový. K vrcholu pak vedlo strmé technicky náročné lezení po hřebeni, nebo tam, kde to nebylo možné, obcházení levým úbočím. Na vrcholu byli v 19 hodin 6. října. Trojice poté sestoupila nedotčenou západní stěnou vrcholu (15 slanění) a bivakovala na ledovci západně od přístupové cesty. Další den přešli dlouhý hřeben, který spojuje Flat Top s Brammah I, slanili na vzdálenější straně, a vrátili se na svou předsunutou základnu.

Flat Top (6,100m), Tomorrow is Another Day, foto: ©Matthias-Gribi_Itinéraire

Porota měla pocit, že se jedná o elegantní a technicky obtížnou linii na atraktivním vrcholu v oblasti, která byla za posledních 40 let málo navštěvovaná. Byla vylezena v dokonalém alpském stylu a hora byla zdolána bez nehod. 

Hugo Béguin, foto: ©Hugo-Vincent_Photo

Matthias Gribi, foto: ©Hugo-Vincent_Photo

Nathan Monard, foto: ©Hugo-Vincent_Photo

Zvláštní uznání 2024 za ženský alpinismus: Nives Meroi

Piolets d'Or si klade za cíl podpořit ženský alpinismus udělením buď zvláštního ocenění ženské výpravě, která dokončí významný výstup ve velkých horách, nebo ženě či ženám, které se ujmou vedoucí úlohy ve smíšené skupině, nebo jedné ženě za významný vícedélkový horolezecký výstup v rámci skupinového horolezeckého výstupu. V roce 2024 je zmíněna jediná žena - Italka Nives Meroi.

Nives Meroi, foto: ©Nives-Meroi

V roce 2023 pravděpodobně nejvýznamnější nová výšková cesta, na níž se podílela i horolezkyně, byla Diamonds on the Soles of the Shoes v západní stěně Kabru South (7 318 m) v Kangchenjunga Himal. Jednalo se o druhý výstup na nejjižněji položenou sedmitisícovku na světě a první úspěšný výstup na některý z vrcholů Kabru z Nepálu. Po počátečním průzkumu, po kterém následoval neúspěšný pokus o výstup do výšky 5 600 m, Peter Hámor, Bojan Jan a manželský tým Romano Benet a Nives. Meroi, vylezli stěnu alpským stylem za čtyři dny. Benet a Meroiová jsou známí především tím, že na osmitisícové vrcholy lezou ve dvou lidech s malou nebo žádnou podporou nad základním táborem. Vždy lezli bez doplňkového kyslíku a většinou bez postupových táborů (nahoru si nesou vlastní stan). Na osm osmitisícovek vystoupili jako první skupina sezóny ještě předtím než byly zafixovány a vybaveny tábory pro komerční expedice. Dvojice vylezla na Šišapangmu a Cho Oyu během deseti dnů a na Gasherbrum I, II a Broad Peak během dvaceti dnů.

Meroiová byla první Italkou, která vystoupila na Everest bez použití kyslíku. Nicméně, Benet v roce 2009 na Kangchenjunze ve výšce 7 500 m stále více slábl a snažil se přesvědčit Meroiovou, aby pokračovala na vrchol sama. Ta odmítla, oba se otočili, a Benet s pomocí Meroiové bezpečně sestoupil. Jeho nemoc se ukázala jako vážná a teprve v roce 2014 se jim podařilo vrátit se na horu – a dosáhnout vrcholu. Benet a Meroiová se seznámili na konci 70. let, když jí bylo 19 let, a nakonec se v roce 1989 vzali. Po mnoho let žili oba v Julských Alpách v blízkosti slovinských hranic. Tam vylezli mnoho cest, včetně Helby v severní stěně Triglavu a prvovýstupy v zimě na Severní pilíř (Bellini-Perissutti-Piussi). na Piccolo Mangart di Coritenza a Comiciho desetikilometrovou cestu Ledge of the Gods na Jôf Fuart. V přilehlých Karnských Alpách zopakovali zřídka lezený North Ridge Integral na Sfingu della Grauzaria. V Dolomitech jejich cesty zahrnují mnoho těžkých klasik, jako je Hasse-Brandler v severní stěně Cima Grande di Lavaredo, Spigolo Strobel na Rocchetta Alta di Bosconero a cesty Lacedelli a Skotonata Galactica na Cima Scotoni.

Dále lezli v Peru, v Gangotri, kde vytvořili novou cestu v severní stěně 6512 m vysoké Bhagirathi II, a v Sin-ťiangu, kde se pokusili o zdolání tehdy nevylezené čínské strany Gasherbrumu II. Na druhém jmenovaném výstupu byli neúspěšní, ale podařilo se jim zdolat několik dosud neslezených vrcholů do výšky 6 500 m. Na rozdíl od mnoha horolezců, kteří se zdánlivě vzdali náročného horolezectví po své cestě po osmitisícových vrcholech, Meroiová pokračovala v pokusech o těžké výškové výstupy na Kabru a nedávný pokus o výstup na Yalung Peak. Projevuje také velmi vysokou úctu k pravdě. V roce 2010 Meroiová obdržela Řád za zásluhy, nejvyšší italské státní vyznamenání, a v roce 2016 dvojice obdržela cenu krále Alberta I. za horskou činnost. 

Meroiová na Kabru South