Nanga Parbat 2026: sundávání pytlů

 15.70 Vzhůru k výšinám
Romantika našeho BaseCampu je fajn, ale vše se zají a po čase zevšední. Vlastně ani jeden den jsme s Tomem nedělali ležáky. Jednou jsme šli přímo nad naše stany, takový prudký prďák, který začíná travnatou strání. Sem tam narážíme na kravku, kozu, ovce a pobíhajícího pastevce, kteří ten zvěřinec nahání. Nad tím se již objevuje častěji šutroviště, které se mění do větších kamenných bloků a dále se zužuje ve skalní hřeben, na jehož vrcholku je již sníh. Tak tímhle stoupáme až k sněhové nadílce, kde otáčíme. Takový výšlap ze třech a půl na vršek Blanku. Další dny následovalo obhlédnutí nástupu na náš zamýšlený směr v jižním Rupálu. Mimochodem neuvěřitelná pyramida protkaná žlábky a jeden menší či větší průšvih na prolezení k vršku. Ale to jsme věděli. Necháváme šílený pohled šílencům za zády a vracíme se přes ledovec a zelenou morénu až ke stanûm. Najednou bác. Jakoby spadlo samotné nebe. Z pravé části mezi Rupálem a Rakiot peakem se od horní hrany řítí lavina. Nabírá několika kilometrovým pádem na své mohutnosti. Úžasná podívaná na narůstající bílá oblaka řítící se obrovskou rychlostí na dno ledovce, kde s ohlušujícím rachotem dopadá. Tím šou nekončí. Jako divoká vlna z protržené hráze klouže po ledovci, než narazí na druhou stranu údolí, kde bílý závěs překoná čtyřtisícové vrcholky. Ještě není konec jedné gigantické laviny. Jelikož údolí vytváří přírodní trychtýř, který se v jednom místě zúží než se pak opět roztáhne čelo ledovce. Efekt pístu byl dokonalý. Tlakový ráz, který následoval, mě naprosto překvapil. Byl jsem bez mála dva kiláky od místa dopadu laviny. Přesto síla byla taková, že bourala stany, vzduchem přiletěla sněhová drť i s úlomky ledu. Jeden kousek si našel kebuli pastevce skotu, který ji měl naštěstí tvrdou jak jeho svěřenci. Čili pár kapek krve padlo na oltář, jinak nic vážného. Tom se hned ujal ošetření, což čítalo propláchnutí dezinfekcí a naplácnutí obvazu na ránu. I za tak málo byl vynášen jako hrdina, který spasil minimálně půlku Pákistánu. Následující výšlap již měl za ůkol nejen hmatat, ale i přespat pokud možno dvě noci někde nad 5 tisíc metrů.Tak se i stalo. Pochodové cvičení byl však skutečný hell, jak nahoru tak i dolů. Prostě tady hory nevyrostly do příjemna. Jsou úžasné, ale nikoliv přátelské na běhání po nich. Nicméně teď jsme již nazpět v kempu a máme před sebou ještě horší výhled. Musíme co nejjednoduší cestou vylézt ideálně do 7 tisíc metrů a zpět, aby aklimatizace se mohla uzavřít jako úspěšná. Naštěstí začalo pršet a nemusíme zatím nikam. A skvělá je ještě jedna věc. Víte kolik je zde lezeckých výprav? Jenom ta naše dvojčlenná. A tušíte kolik jich ještě dorazí? Jednoduché, už žádná. Takže tu máme co, klid a ticho hor. Tedy kromě bučení, mečení, bečení, íání oslů a sem tam nějaká ta šlupa padajícího nebe.
Maara

11.7.: První zprávy z aklimatizce

;

Příspěvky od obou můžete sledovat na jejich facebooku.

Facebook Máry Holečka a Tomáše Petrečka