Znamení na zdi a jinde. A rouhání. Já bych to nepodceňoval. Jednou jsem si (cca rok 97), takhle v prosinci vyrazil do Jizerek. Byl takovej ten mokrej sníh, co chvíli drží a pak zmejdlovatí. Vylezl jsem na Sněhuláka o podle vrcholovky koukám: Hele! 13. pátek! No to je sranda! Na Oldříška mi sokolík dělal problémy a při jeho slézání se málem pustil, protož ruce se mi po mnohých omrzlinách špatně prokrvují a jak šáhnu na studený ztuhnou. "To je snad lepší spadnout, než se takhle trápit". Jsem si rouhavě povídal. No a na Frýdlantské jsem si ze Severní spáry odskočil, netrefil kámen a dopadl tak nešťastně, že jsem měl také přechod. Sice jen kousku Jizerek, ale po břiše. Noha už v té chvíli byla větší, nežli má hydrocefalská hlava. V nemocnicmi tvrdili, že s tím už nic moc v životě nenachodím, což ale naštěstí nakonec, nebyla pravda (i když už to opravdu není ono)...a tak dál. Takže pozor na znamení a na rouhání!