Petře, chtěl jsem původně jenom upřímně pochválit za tvůj mimořádně kvalifikovaný osvětový počin.Pár drobných nepřesností jsem vnímal jako přijatelné zjednodušení, vyvážené na druhé straně zvýšenou pochopitelností celkové informace. Mezitím se objevily připomínky od jinak právně velmi gramotného Tomáše a musím přece jen maličko komentovat.
1. Jasné schéma "kdo vyhlašuje chráněné území, ten povoluje výjimky" už jak řečeno neplatí, neplatí ovšem ani to, že MŽP nepovoluje výjimky pro národní park právě proto, že ho nevyhlašuje. Situace je jiná. Poslaneckou iniciativou pana Aubrechta z ČSSD se do novely stočtrnáctky dostalo paskvilní ustanovení, že vláda ČR vydává výjimky ze základních ochranných podmínek (tedy těch stanovených právě zákonem 114) nejen pro NP, ale i pro CHKO a maloplošná chráněná území (zjednodušeně rezervace). To vše, jak řečeno, mimo režim správního řízení a tedy bez demokratické možnosti opravného prostředku (rozuměj odvolání etc).
2. Pokus o definování lezení jako veřejného zájmu je docela nadějný a doporučuji to rozvíjet dál.
3. Ano, Správa NP je správním orgánem, ale nikoli na rozdíl od Správ CHKO. Ty jsou totiž správním orgánem taky, rozhodují podle správního řádu a mají právo vydávat obecně závazná nařízení. Jiná věc je, že S CHKO nemají na rozdíl od S NP právní subjektivitu a jsou pouze územními pracovišti Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Ve správním rozhodování jsou autonomní a nezávislé a jejich pravomoci jsou řekněme přibližně na úrovni Správ NP nebo krajských úřadů. Odvolacím orgánem je ve všech případech Ministerstvo ŽP.
4. Trochu zmatení nastalo ve výkladu zonace, zejména ve vztahu k národnímu parku. NP se člení na 3 zóny, které mají různý režim (např.do 1.zóny je zákaz vstupu - ne tak obecně v 1.zóně CHKO). Co se týče horolezectví, to je zakázáno na celém území NP, tedy v zóně1., 2. i 3. Ona "okrajová" zóna, o které jest hovořeno v článku, má být zřejmě tzv.ochranné pásmo NP, které ovšem ve skutečnosti národním parkem není.
5. Bližší ochranné podmínky nemohou nic zakazovat (tedy ani vstup, ani lezení...). Jsou totiž stanoveny podzákonnou normou (vyhláškou nebo nařízením k příslušnému území) a zakazovat občanům cokoliv je podle Listiny základních práv a svobod možné pouze zákonem. Jako zákaz jsou proto formulovány pouze základní ochranné podmínky obsažené v zákoně. Ty bližší OP jsou pak formulovány "pouze se souhlasem orgánu ochrany přírody je možno...". Vypadá to nepodstatně, ale v praxi jde o to, že k prolomení bližší ochranné podmínky není třeba výjimky (a tedy rozhodnutí vlády), o souhlasu rozhoduje zpravidla ten, kdo území vyhlašoval nebo na koho to vyhlašující delegoval (MŽP, Správa CHKO, krajsky úřad...) a celý proces bývá schůdnější.
Omlouvám se za vnášení dalších složitostí, znovu chválím a děkuju za lezce i ochranáře.