..entuziasmu a zadara mám zpětně úctu. Nechci snižovat odbornou kvalitu těch současných, ale pokud je dnes výcvik horolezcekých nováčků dělán i na komerční bázi, je to v těch podmínkách o něčem jiném. Ale říkám na rovinu, v těchto věcech se v současné době neorientuji (tím myslím systém výchovy cvičitelů a jejich řízení (pokud nějaké existuje) ze strany ČHS a následné výcviky – komerční i oddílové). V tomhle jsem prostě téměř TABULA RASA.
Ale přesto jsem minimálně dva lidi ovlivnil a snad i lezecky vychoval. A to svoje děti. Zvláště na ty roky, kdy jsem se synátorem „bouchal“ v Ádru klasické spáry mám ty nejlepší lezecké vzpomínky. Než se zcela logicky posunul někam úplně jinam (což je klasický vývoj lezoucího syna a otce), uskutečnili jsme spolu ještě návštěvu Yosemitů a já si tam splnil takové ty mladické sny. To že mám vylezený frňák (pochopitzelně to lezecky nepřeceňuji) právě se synátorem, patří k těm nejcennějším zážitkům (ze srandy říkám – on na to byl mladý, já už starý). K mým způsobům horolezecké výchovy samozřejmě patřily pro děti povinné návštěvy cvičiště v Klokočském lomu (v rámci metodických akcí mého tehdejšího oddílu) a povinné chytání pádu. Klokočský lom, spolu se zařízením, půjčovaným HOLIAZ i ostatním oddílům, patří podle mého názoru k tomu nejlepším široko daleko.
Jinak s tou otázkou „jak často lezu posledních deset let“ mě nepodceňuješ. Nějak se to zvrtlo, nějak to šlo šikmo a tak poslední dobou jenom obouchávám zmrzlý vodopády. Nějakým divným způsobem se moje fotka dostala kdysi na Lezce ve fotu dne, tak se můžeš podívat, že tak činím odspodu a taky zjistíš, že už nejsem žádnej mladík. To není uváděno jako zásluhu, ale v určitým věku se nějak ty priority přeskupujou a lezení už není s velkým náskokem n