Rozhovor s Chrisem Sharmou

Ani moc ne. Vyrůstal jsem u moře, takže vlny a voda jsou pro mne přirozené, ale při dynamu na Es Pontas  Mallorce jsem spadl z deseti metrů na záda do vody a vykašlával jsem krev, tak to nebylo úplně nejlepší.

 

Někteří se pokoušeli, třeba jeden lezec z Kalifornie zkoušel Jumbo love, ale neúspěšně. Prostě se tam šli podívat, ale zatím to nikdo nepřelezl a ani nepotvrdil klasifikaci. Mohlo by to být 9b.

 

 

Já to dělám tak dlouho, že mi to přijde normální. Fotografujou a filmují mne kamarádi, cítím se přitom dobře a děláme to proto, aby bylo se na co koukat, aby lidi měli na co se koukat. A to je všechno.

 

Když opakujete cestu, víte už, že to je možné, že je v lidských možnostech to zdolat. Když děláte něco nového, myslíte si, že to půjde, ale nevíte, jestli to opravdu půjde, nebo nepůjde. 

 

Ani ne. Jsem poměrně mladý. Samozřejmě, když děláte sport, ovlivňuje to vaše tělo. Musíte ho poslouchat. Když lezete, musíte poslouchat a když vás bolí svaly a musíte si odpočinout a ne skočit hned na to nejtěžší. Zlepšovat se pomalu, odpočívat a zase se zlepšovat, potom můžete dosáhnout dobrých výsledků a být v dobrém fyzickém stavu.

 

Ano, udělal jsem dva kroky na bouldrovce támhle vzadu a moc se mi to líbilo. Ale vážně, někdy v budoucnu bych si k vám rád zajel na delší dobu a zalezl si na pískovci. Ty skály vypadají opravdu hezky. Je to nejlepší skála, jakou jsem kdy viděl a bude tam dobré lezení.

 

Nikdy jsem se nerozcvičoval, ale teď už přichází věk, kdy se rozcvičovat začínám. Musíte poznat správnou míru, abyste se nerozcvičili ani málo, ani moc. A určitě je dobré se rozcvičit, než začnete něco dělat.

 

Při sportovním lezení nemám ani tak strach. Spíš jsem nervózní když jdu na těžkou cestu, že nevím, jestli ty kroky udělám, nebo ne. Takže je to taková nervozita. Tady na hrudi cejtíte jak vám to tam klepe a nevíte jestli to uděláte dneska, nebo za deset let.

 

Znám, párkrát jsem měl příležitost s ním lézt. Je to neuvěřitelný lezec. Viděl jsem za ty roky hodně lidí, ale víc než kdokoli z těch které jsem viděl, je na téhle úrovni. Bude velmi zajímavé pozorovat jeho vývoj v příštích letech, co bude dělat a kam se posune, třeba jestli zkusí také moje cesty. Také vidět někoho, kdo leze tak dobře, je i pro mne nakopnutí a motivace se zlepšovat.  

 

Protože jsem ze Santa Cruz, z Kalifornie, kde každý chodí surfovat, jsem i já chodil surfovat, protože tam surfujou všichni, jako se v jiných zemích hraje fotbal nebo hokej a podobné sporty. Tak jsem chodil srufovat a potom jsem začal lézt a byl jsem opravdu rád, že dělám něco, co nedělají všichni, že to není takový ten masový, davový sport, ale že to je takové osobní, něco pro mne.  Ještě jsem taky hrál baseball a dělal další sporty, ale ve všech jsem byl špatný. Já si ani nemyslím, že je lezení sport, ale aktivita, způsob jak se rozvíjet, způsob jak poznávat přírodu, takový životní styl. Nemám rád, když se  někdo snaží lezení zaškatulkovat, nalepit na něj nějakou nálepku. Pro mne lezení není sport jako takový.

 

Protože jsem vyrostl u moře a v teple, hory mne tak úplně nelákají. Nemám rád zimu ani chladné počasí. Miluji skalní lezení na sluníčku a chci se orientovat jen na to, v čem jsem teď dobrý a to je lezení právě toho stylu co dělám. Dokud jsem mladý, zdravý a silný, bych nerad aby mi omrzly prsty a tohle skončilo. Možná se ale v budoucnu můj názor změní a třeba se i začnu vydávat do hor. Nějakou zkušenost mám, ale není to to, co by mne úplně lákalo.

 

Nemůžete dělat úplně všechno a nemůžete chtít všechno. Takže samozřejmě pokud chcete něco dělat naplno, musíte tomu něco jiného obětovat. Je potřeba se zaměřit na jednu věc. Co se týče rodinného života, žiju kvůli lezení ve Španělsku a rodinu a kamarády z Kalifornie nevidím, ale to je prostě spojené s tím, co dělám.

 

Je potřeba se na něco zaměřit a tomu se věnovat. Teď dělám sportovní lezení. Bigwally jsou jiný sport a třeba se jim budu věnovat v budoucnu.

 

Někdy při deep water soloing. Těžko pátrat, snažím se nebezpečným zážitkům vyhnout. 

 

Netrénuju vůbec, žádný speciální trénink. Když mám nějaký projekt, prostě zkouším ho pořád dokola a tím sílím, zlepšuju se, až to jednou udělám. A to je můj trénink. 

 

Pro mne to jsou Biografie a Es Pontas. Zkoušel jsem je mnohokrát, nepočítaně. Na Es Pontas jsem měl asi sto pokusů, na Biografii jsem to ani nepočítal.

 

To je taková matematická hříčka. Pokud vezmete nejtěžší bouldrový problém a člověka, který to přeleze a vynásobíte to třeba padesáti, dostanete z toho koeficient toho nejtěžšího lezení. Vzít nejtěžší boulder a násobit ho padesáti, to je ten limit. 

 

Netrénuju. Pro mne je trénink to, co dělám a tam je nejdůležitější, aby vás to bavilo. Pokud děláte třeba vysokou školu a baví vás to, tak to dělejte. 

 

Protože rozhovor s Chrisem dělala taky Simča pro Lezce, tešíme se i na ten její, protože ona rozhovory umí docela pěkně. Při té příležitosti vyhlašuji tipovací soutěž, jestli se Chrise zeptala na jeho názor na zakazování magnézia na písku. Své tipy zasílejte na adresu soutez@horyinfo.cz Až Simčin rozhovor vyjde, vyhodnotíme tipy a všem, kteří tipovali správně dáme za odměnu fotku Chrise od Honzy Poláka ve velikosti A3. Tak pište, tipujte :-). Z tipování je pochopitelně vyloučena Simča, Chris a editoři Lezce, protože ti to vědí a nebylo by fér aby tipovali. Kdyby ale někdo z nich chtěl přesto tu fotku mít, vytisknu jim ji taky.